Rok 2012

Tedy.. Nad rokem 2012, kdy se to pro mě celé změnilo a já začalo být někým jiným, jen pořádně nevím kým?

Psalo jsem o sobě v mužském rodě, tak i smýšlelo. V kvěnu 2012 mě nejvíce drásala škola, angličtina, ale celkově jsem propadalo do hlubokých depresí, neustále vzpomínalo na My Lord. Na jeho slova a vlatně i na My Sweetie, toužilo jsem po tom být On a ženské tělo mě dost děsilo. Vlastně mě ničilo všechno. Cítilo jsem se prázdně a tu prázdnotu potřebovalo nějak naplnit. Chtělo jsem si někoho najít, nějakého člověka, co by mi v tom pomohl, ale bránilo jsem se tomu, protože jsem o sobě vědělo, jaký jsem psychopat a zrůda, která to všechno jen zničí. 

V červnu jsem se s tím vším snažilo hodně bojovat. Trápilo jsem se nad svou láskou R, kterou jsem skutečně hodně milovalo, i když v tu dobu už byl konec. jasný konec. R byla neutále tématem mého přemýšlení. Mé city k té osobě jsou stále, jen už vím, kam přesně patřím. Litovalo jsem se a opravdu e hodně trápilo, téměř nic nedělalo a jen kouřilo, či popíjelo alkohol, není divu, že jsem ve škole mělo opravdu hrůzné výsledky, když jsem tam téměř nedokázalo ani chodit, místo toho jem ráno šlo ven e opít. V tu dobu jsem e pokoušelo hledat útěchu v návykocých látkách a sexu a celkově ve vztazích  muži.

V červenci jsem se oddalo plně pc hrám, kde jsem se mohlo alespoň na chvíli ztratit. Ovšem stále jem dost kouřilo a pilo a díky tomu mělo problémy e zdravím, neutále dušnosti a astmatické záchvaty. Také mě tnto rok celkově trápila autoškola , bylo jsem totiž tak zničené, že jsem furt dokola dělalo jízdy. A nakonec to udělalo ano. Po opravdu obrovském stresu. A opět stále dokola to samé, ležení celý den v posteli, alkohol, cigarety, bolest, samota. Pláč a řezné rány na mých pažích. Bylo jsem samo a nikým nevycházelo, bylo rozhádané i s F a K. S rodinou, ale stále jsem věřilo na zázrak. V tu dobu jsem si pořídilo vé první tetování. Netopýry, kteří znamenají, jak jsem určité lidi miloval. R, T, N, S, H, M.. Stále jsem se snažilo hledět na svět pozitivně, i když jsem neustále trávilo čas u pc a návykovými látkami. 

V srpnu jsem i našlo kompenzaci a to.. Dragon Age. Tento měsíc byl jen o DA. O lidech z této hry, kteří mi nahrazovali ty skutečné. Ovšem to mě také dost ničilo, protože skutečnost byla jinde. Přemýšlel jsem zde o sebevraždě a o způsobech a vlastně i zkoušelo plánovat jakési data. Ovšem po tom všem se najednou ke mě táta a jeho přítelkyně více hlásili a já se přestalo cítit tak samo. Společné akce značili to, že e vš otáčí k lepšímu. Opravil si vztah i  mámou. V tu dobu jsem se začínal znovu panicky bát smrti, neustále jsem brečel, protože lidé, které mám rád umřou a vlastně jsem se bál i své smrti a opravdu hodně. Nechápu, kde jsem bralo tu sílu dál pokračovat, mělo jsem lepší rodinné vztahy, ale ten zmatek a bolest. Nevidělo jsem v ničem smysl. Mělo pocit, že neexituji, že nežiji a nechápalo to. Stále R.. Hodně jsem psalo povídky. Snažilo se naučit vařit,.

V září jsem opět toužilo razně po smrti, ovšem ne po obyčejné, chtělo jsem se obětovat pro něco. Panické ataky v tomto měsíci byly zatím nejpočetnější. To samé řezné rány, chtělo jsem se zbavit odpovědnosti za své činy, cítit se volné. Pomalu jsem i přiznávalo, jak miluji ten pocit, kdy mi po pažích stéká krev a chci víc. Opět pocit deperonalizace a toho, ž neexistuji, zmatek. Bylo jsem někde jinde, nevnímalo tento svět a neutále se jen falešně smálo a pokoušelo se myslet na maturitu. Opět je zde myšlenka toho, že jsem muž v ženském těle. Popisy bolesti, nutkavého přání zemřít. Lítot nad tím, jak mě oputili určití lidé. Panický trach ze smrti byl skutečně silný a také mě nutil to ukončit, protože ta bolest byla nesněsitelná. 

Říjen byl pro mě měsícem pochopení toho, že vlastně neexistuji, nedokázalo jsem e vnímat jako osobu, protože já byl on a měl ženské tělo a neustále byla všude myšlenka smrti a toho, jak mě všichni opustili, že zemřou. Panické ataky a samota, zmatek, strach ze života. Vlastně neexitence mě ničila. Nemohlo jsem být ON. Muselo jsem být ONA. Chtělo jsem zemřít, ale bál jsem se to udělat. Bylo mi líto mých hlodavců, byli na mě závislí.

V listopadu se stala hrozná věc, Sol(potkan) dostala mrtvici a to jsem snášelo velmi negativně a neustále se opět utápělo v bolesti, které e spojovaly, ovšem nejvíce péče a pozornosti jem věnovalo ji. Ovšem opět panické ataky, lítost, bolest, deprese a zmatek. Začínalo jsem cítit odpor ke světu a společnosti. Přemýšlení nad lidmi se jen zhoršilo, stále o nich sním. Neexistuji, ale tento pocit dle mě pochopím jen já, protož stále ve mně vyvolává hrozný pocit bolesti. Neexistence. I když už jsem došlo ke smíření. 

Prosinec byl ve znamení velkého zlepšení, pokoušelo jsem se žít dobře a mít poustu zájmů, začalo se věnovat škole a vykašlalo e na falešné vztahy, na návykové látky. Myslím, že e to celé projevilo v tom, že jsem bylo skutečně hodně agresivní. Tím myslím potlačování pocitů bolesti, které jsem stále cítilo, ale zakrývalo to a lhalo si, že je mi fajn. Všechno se měnilo do agrese, všechna ta bolest, smutek.

Takto jsem shrnulo rok 2012:

Tento rok nebyl nejhorší, ale nebyl ani nejlepší. Žádný nebyl.

Ale opět si na tento rok mohu pamatovat určité události, ty zásadní.

A jsem docela znechucen tím, že z jednoho mého celkem dobrého přítele se stala bezduchá fetka a z druhého se stal bezdomovec díky svému alkoholismu.

I když myslím, že je by v životě nenapadlo, že mě by takové věci mohly mrzet.

Ovšem já na tento rok vzpomínám  nechutenstvím. Nad tím, co jsem udělal, jak jsem žilo, jenže.. Bohužel díky té bolesti bych takto žilo znovu. Ta  bolest v tomto roce byl nesnesitelná. Přežilo jsem jen díky určitým náhodám. Vždy mi prostě někdo, něco zabránilo to udělat. I přes to celé, tento rok končí tím, že jsem přestalo kouřit a snažilo e dobře odmaturovat a také e přestalo řezat. A přes to jsem tento rok nevnímalo jako nejhorší. Jenže on byl opravdu hodně krutý. Změnilo mě to od základů, ale to jsem si nikdy plně neuvědomovalo. I přes to všechno, v tomto roce jsem nejvíce psalo, což nevím, jestli se ještě někdy vrátí. Psaní mi chybí, ale nemám pro něj dostatek citu. Díky tomuto roku jsem se dokázalo zbavit falešných rolí a úsměvů  také agrese. Jsem schopno více pracovat a jde mi to.

Odpornost, jsem jedna velká odpornost

Opět je to tady, v poslední době mám neutálý pocit toho, že to mám skončit. Cítím se opravdu hrozně, i když jsou to všechno potlačené pocity, stále tu jsou a drásají mne. Už si nechci nalhávat, že na to nemyslím, protože na to myslím. Na smrt, na to, jak bych se nejraději jen celé dny a noci válelo v posteli a nic nedělalo, asi jen brečelo a litovalo se a vlastně i ostatní. Je mi ze sebe zle, podívám se na ebe do zrcadla  a jsem naprosto znechuceno tím, co tam vidím. Je to neskutečně odporné. Nemá smysl to jakkoliv rozepisovat, protože nevidím na sobě nic pěkného, vše je naprosto odporné a já netuším, jak bych to změnilo a vlastně nevím, proč bych to měnilo? Abych se považovalo za krásné? Možná.. Jsem tak odporné.. A nejhorší na tom všem je, že jakmile se podívám i na svou osobnost, tak je to opět jen odporné. Nic krásného. Nejsem krásné ani vnitřně ani vnějším vzhledem. Nic pořádného neumím, mé schopnosti jou podprůměrné, jsem fakt k ničemu. Jen vyžívám svého otce a celkově lidi kolem sebe... Ještě si dovoluji být arogantní a n něco i furt stěžovat.. Co jsem to za zrůdu? Mám chuť se na všechno vykašlat, ale já neudělám tu chybu, protože na mě tu nezáleží. Je jedno, co cítím... Musím alespoň hrát dle M a uvidíme, jak to skončí. 

Mé znechucení sama sebou je neskutečné a já na to raději hledět dále nebudu. Možná je to také tím, že jím dost cukroví, i když u toho drasticky cvičím a oblečení je mi stále stejně, mám ten pocit odpornoti i přes to. Zítra si dám velký oddech, tedy.. Chci tím říci, zítra hodně lehká snídaně, oběd i večeře.. Mám toho hodně.. Vše musím splnit.. Umýt okna, koupit barvu a narbavit vlasy, masku na vlasy i obličej, masáž, 1000calories workout, spinning 40 minutes, naučit se 5 stránek biblistiky, přečíst Musil do půlky Anglie, zkusit geocaching, zkoušet projev, promyslet si komunikaci a ještě tam narvu nějaký pohyb třeba japonské tanečky, to bych mohlo a procvičit angličtinu. Musím toho mít hodně a nesmím polevit, protože když to udělám, tak se propadnu do hloubky, ze které se nebudu moci dostat zpátky.. Mám tam nakročeno a s každým pohybem bych nejraději skočilo, abych mělo klid. Mé síly docházejí, jenže já vím, že je mám a má mysl se mi naží vnutit opak. Jsou to jen lži, celá deprese je velká lež. Já tomu už nepropadnu. Bolí to, ale na tom nezáleží, protože tohle neudělám.

Jdu dál a snažím se i posunout a vím, že to zvládnu, i když mé myšlenky jsou paradoxně někde u dna a nejraději bych se opilo a otáhlo kolem svého krčku smyčku, která by vše ukončila. 

Mám tendence to celé jedním krokem skončit, ale.. Jde o to, že já napřed musím něco udělat a až poté, pokud to vůbec bude třeba, to skončím. Toto má být konečný boj nad člověkem, nad kterým chci zvítězit. Proto nic nevzdám a budu dál pokračovat, pocitům bolesti se budu oddávat až pak. 

Vím, že za týden nejspíše brečet budu a budu dost zoufalé, protože se stane něco, co mě rozesmutní a já to budu muset i zapít alkoholem, aby to nebolelo tolik. I když bude to i tak stejně dost bolet. Na tu událost se musím příští týden připravit.

Melancholie aneb city

Začalo jsem si psát se jednou slečnou, budu ji nazývat slečna V. Je dle mě okouzlující, ale nejsem si jisto, jestli budeme sdílet i jiné, i přes to celé ji chci poznat nějak blíže. Od pohledu je velmi přitažlivá. Ovšem má mysl stále sní o Určité osobě, jako bych ji snad milovalo, jenže vím, že tento cit skutečně necítím. Je to spíš lítost toho, že nikdy nebudu mít možnot tu osobu nějak více poznat, protože jsem naproto neschopné. Je těžké, opravdu těžké pracovat na více věcech najednou tak, aby byly efktivní, jenže já to musím dokázat a i u Určité osoby. Nesmím e toho bát a musím jednat, ne jen čekat a brečet nad svou neschopností.

S panem V se vídám a většinou tu zůstává přes noc, ale jen ležím vedl sebe, nebo se díváme na televizi, či i povídáme. Náš vztah se o dost posunul, k lepšímu dle mě, ale spoutu lidí by řeklo, že je tomu naopak. Vlastně je faktem, že jsem do něj nejpíše zamilováno. Nebo bylo. To je přesnější. Ale všechny mé city odpluly. Nejen od něj, od všech, jsem lidmi jen fascinováno a někde uvnitř je stále ten nostalgický nutkavý pocit toho, že s těmi city nemohu nic udělat, proto je musím dát pryč. Mrzí mě to. Cítím, že to jejich života nepatřím, což je samozřejmě dobře, ale.. Nic..

Mám neustále pocit toho, že už nemohu, každý den sse budím s tím, že už nemohu vstát. Nevím, co mám dělat a nějraději bych nějak odstranilo to napětí, které se mě drží. Místo toho si to celé uvědomím a uklidním se. Tak to má být. Nemohu hledět na své emoce, nejsou potřebné, naopak. á

Tancuji na tenkém provazu, balancuji a dole nemám žádnou záchranou síť, jen naděje a jistotu v tom, že to nezkazím a přesně znám své kroky a nejen své, al i druhých, kteří jou přede mnou, či za mnou a mohou kdykoliv rozhýbat provaz tak, abych to nedokázalo vybalancovat a nespadlo. Musím je sledovat a neudělat chybu, protože ta chyba mě může stát vše, co nesu sebou na druhý břeh i můj život.

Opravdu se snažím posunout tam, kam potřebuji, city vynechávat a jen dřít, i když ne na plno, stáel mohu víc, jenže to já nejsem.. Když budu více dřít, tak se zhroutím a to i fyzicky, dělám maximum toho, abych to přežilo a bylo v pohodě, nehodlám začít dřít a zničit se. To není chytré. Vždy mi musí nějaké ty síly ještě zbýt.

Deprimuje mě má postava, můj celkový vzhled.. Cítím se tak odporné, naprosto odpudivé, ale myslím, že na tom nezáleží, protože je jedno, jak moc jsem hnusné, v mém životě totiž vztah a cokoliv podobného nebude nikdy existovat. Jsem odporné i svou oobností a... A.. Je mi to líto, jenže tak to prostě má být. Opět by se mi nejraději vyronily slzy, jsem tu samo, takže mohu plakat, ale myslím, že na to nemám čas. Pláč a bolest se mi momentálně nehodí, musím totiž jště přečíst tu knihu.. Povinná literatura do školy.. Takže se zhluboka nadechnu a vše vhodím do trezoru. A pak budu dál psát tento článek a nebudu už se dál zabývat tím, co cítím. To mě totiž oslabuje. Nesmím být oslabené.. Musím být silné. Nahodit úsměv a nic nebrat opět vážně. Ironie, sarkasmus, cynismu, ovšem především pozitivnost a akčnost, to je to, co potřebuji.

Když už je tu ta literatura do školy, tak jsem zjistilo, že jaksi nemám téměř nic přečteného, vlastně čtu neustále něco jiného.. Momentálně se má myl třese na knihu od Wolfové Vagina, kterou bohužel nemám, ale strašně rádo bych ji mělo, nebo půjčilo.. Prostě ji přečetlo a také chci číst Baumana, má dle mě zajímalou typologii, tedy jestli se to dá vůbec nazvat typologií. A Kellera mám také moc rádo.. Ovšem spíš je to tím, že má ladný styl vyjadřování a to se mi líbí.

Momntálně na mě čeká Musil a jeho vývoj sociálního státu v Evropě, což se nečt špatně, ale.. Vývoj v Německu mě příliš nezajímá a nad tím, jak je to v Anglii.. No, dejme tomu, že jsem očekávalo lepší systém a Švédsko? Nad tím celkem slintám závistí.. No, dnes to nějak dočtu a pak se vrhnu na Baumonovu Sociologii, kterou chci prolétnout, přeci jen zajímá mě to. Ale to až zítra..

Dnes by to chtělo ještě vyprat zbytek špinavého prádla a možná se podívat na pár dílů Tokyo Ghoul a... Ano, na biblistiku.. Ten předmět mě tu straší..

Vánoce zase a Vánoce znovu

Vánoce, Vánoce přicházejí a já se cítím celkem znuděně, i když n v tom pravém slova smyslu. Mám hotové řízky, občerstvení na večer  a dokonce i snídani a oběd, abych nejedlo dále cukroví, protože ty rafinovné cukry rozhodně nejsou zdravé a po třetí den už bych mohlo přestat, alespoň na ty vánoce. 

Dnes už si jen uklidím a oddám se četbě knih a zkompletuji vše potřebné. 

V polední době se hodně bavím se slečnou, se kterou jsem mělo velmi napjaté vztahy a celé e to změnilo, za což jsem samozřejmě rádo. Byla to má velká láska a teď.. Když je vše pryč, oceňuji tento kamarádský vztah. Především i z její strany, horší to ovšem je s jinými lidmi, které si nepřipouštím, protože jejich slova mě nezajímají, až zajdou k činům, bude to jiné, ale stále mě to nezlomí. Spíše i přeji, aby k činům skutečně došlo, protože pak si i oni uvědomí, k čemu jsem je vlastně donutilo a to jen pouze svou existencí. To, jak daleko klesli a to mi slova bez činů nenahradí, vidět je tak zlomené. Je to jejich život a bez toho si to nikdo z nich neuvědomí, ale na tom už mi zkrátka nezáleží. Nebudu to příliš hrotit. Uvidím, jak to celé dopadne.

Napsalo jsem několik pro mě zajímavým organizacím, kde bych toužilo abolvovat praxe. Takže budu doufat v kladnou odezvu, protože už poté nevím, kam jinam se obrátit.. Jiné mě příliš zatím nezajímají.. Jména sem psát nebudu, ale budu doufat, že mě přijmou..

Dále termín na další tetování a budu přímo spokojeno..

Stále myslím na M.. Jak moc mi ta osoba chybí a já .. Nemám žádné možnosti cokoliv udělat. Jen samé extrémní věci, kterých s dopustit nechci, protože mi nepomohou. Možná bych mu mohlo popřát n Vánoce a možná také n.. Kdo ví. Psát mu to nebudu, Vánoce nemusí, ale na Nový rok mu napíšu.=)

Dnes jsem napsalo člověku, co je mi blízký svým smýšlením...

Free navždy

V poslední době jsem se hodně bavilo, na učení se naprosto vykašlalo, ale mělo dostatek pohybu a bohužel i alkoholu v krvi. Dělalo spoustu nesmyslů a těšilo se také na Určitou osobu, které se mi také dostalo. Propadalo jsem panice toho, že mi nevěnuje svou pozornost a po alkoholovém opojení odešlo na záchod, ovšem mé budíky mi nastavovala má spolubydlící a nastavila i mi jeden, kdybych náhodou zaspalo, tak abych se vzbudilo na další hodinu a tento budík se zrovna rozhodl zvonit v tu chvíli, když jsem bylo na WC.

Mám opravdu trapný budík, především mluví o tom, že mě budí a mám vstávat a zesiluje se. Mám windows phone, takže to mé kamarádky nemohly dlouhý čas vypnout, sic jsem tam nebylo, ale situaci toho, že si to tam všechny tři přendavají, až to se jedné podaří, si dokáže živě představit. Jakmile jsem vešlo do třídy, dost jsem se zarazilo, protože se na mě všichni otočili, všetně vyučujícího a začali se hlasitě smát. V tu chvíli jsem nechápalo, co je špatně a přemýšlelo o tom, že vypadám asi dost špatně. Nakonec vyučující zahlásil něco v tom smyslu.." Už jsme všichni pochopili, proč se celý rok tak smějete." a já bylo vyděšené a nechápavé ještě více. V tu chvíli jsem nedokázalo nijak vydedukovat, co se to sakra stalo na můj účet, když jsem tam nebylo. Poté mi akorát řekli o tom budíku a vtipné situaci, takže jsem pochopilo.

Uvědomilo jsem si, nebo spíše čím dál více docházím k tomu, že ONO je pro mě dost složité, že mi stále sedí spíše ON. Zatím je to nedořešené, ale věřím tomu, že se to celé musí nějak dořešit.

Bude teď 14 dní volna, za které musím pylně cvičit, učit se a držet zdravé stravování a to vše do míry toho, aby se mi podařilo zvednout svou fyzickou i mentální kondici alespoň o jeden stupeň. V těchto 14 dnech se celé zformuji do finální verze. Kterou následně už jen dotvaruji.Bude to těžké, ale dneškem to celé začíná. Přeci jen, neodkládám, dnešení den je na to všechno perfektní.

Má Free verze je naprosto geniální, díky tomu všemu zmizelo vše, co jsme považovalo za problém. Netrápí mě to. Ano, mám časté tendence brečet kvůli různým věcem, ale myslím si, že toto chování si musím vyřešit samo a především v klidu. Možná má Free verze působí na ostatní, jako bych bylo na nějakých návykových látkách, čemuž tak není. Jen jsem k tomuto dospělo a myslím si, že je to to nejvhodnější. Nevím, proč bych mělo ostatním ukazovat to, jak se cítím špatně, když to celé je jen uvnitř, někde hluboko. Přiznávám, že se často budím s pocity toho, že už nemohu, jen tak několik hodin ležím v posteli a cítím, že se nemohu zvednout. Je to hrozná bolest. Chci brečet, přeji si zemřít a přemýšlím o tom, jak bych to provedlo. Docházím postupně k názorům toho, že by se po mě přeci jen snadno rozplynula zem, protože jsem tak snadno nahraditelné, že nemá smysl ani nepřemýšlet o tom, jak má můj život smysl. Mám stále tendence myslet na ukončení mého života. Ovšem to celé mi přijde iracionální, proto utvářím svou Free verzi, kde se musím chovat bez obav, studu, morálky, nějakých hranic a samozřejmě s velmi pozitivním myšlením a s úsměvem, který mi dodává nejvíce, protože tak jsem schopno tomu cleému uvěřit.

Jsem schopno to celé uvěznit někde hluboko a naladit se na Free, kdy se cítím opravdu dobře. Někdy mám pocit, že se necítím nijak a to mi přijde dobré. Protože nemusím nic řešit. Toto bych doporučilo všem, ale.. 

Myslím si, že toho není téměř nikdo schopen a to bez jakýkoliv látek. V životě je tolik bolesti a utrpení, že jej odmítám. Nikdo není zvědavý na mé negativní výlevy, ty jsem schopno řešit si samo a vím, že nemám potřebu je řešit s jinými. 

Chci lidem pomáhat, protože samo jsem dost silné na to, abych překonalo všechny ty překážky, které tu přede mnou stojí a budu se u toho ještě smát, sic se směji ironicky, ale život je tak smutný, že bez ironie se smát nelze, pokud nejste nějak ovlivněni návykovou látkou. Lidé, jež nejsou schopni žít jako já v blahobytu a nebo nemají tolik síly jako já k překonání překážek, či neví jak, těm všem bych chtělo pomoci. Nevím pořádně proč. Nic z toho vlastně nemám a mít nebudu, žádné dobré pocity, ale o to mi vlastně nejde. Jen tak neustále přemýšlím o tom, že když jsem schopno takhle fungovat, po tom všem, co se mi událo. Po těch úmorných letech bolesti, které jsem nějakým způsobem dokázalo přežít a ani i díky lidem. Po tom všem zkrátka musím ukázat i jiným, že jejich situace je řešitelná, sic to nejde vždy dle představ a člověk se musí hodně omezit, ale vždy to celé může vnímat pozitivně. Alespoň z části... Bohužel, ne vše jde vnímat pozitivně..

Když už jsem začalo psá to své minulosti, tak ta mě samozřejmě stále dohání a já si hraji s tenkými niťkami, které se každou chvíli přetrhnou a pro mě to nedopadne dobře. I přes to odmítám se tím zabývat, nebudu řešit nějaké věci ohledně minulosti, nikdy se k tomu nevrátím. Musím to vymítit. Navždy. A nesmím do tho zatahovat ostatní...

Skok z útesu za lepším místem

Beze smyslu, žiji a jsem. Smysl nepotřebuji. Psal jsem Určité osobě, ale bohužel.. Jak moc bych si přálo, aby to šlo řešit i jinak, pozornost, poznání... To vše bych chtělo, ale bohužel.. Nic.. Nic..

NIC....

Cítím se beznadějně, nicotně a vím, že se musím posunout dál. Stojím na kousíčku útesu, na jeho okraji, hledím dolů a vím, že musím skočit a vyšplhat na jinou skálu, na mnohem vyšší a hodnotnější, vím, že tam na mně čeká něco mnohem lepšího, než je tady. Nechci se neustále klimácet tady, na tom malém kousku a stále u kraje, kde mi hrozí, že spadnu na druhou stranu a všechny mé snahy, to celé zahodím.

Musím opět zapomenout.

i když je to bolestné... Divné, zoufalé.. Musím zapomenout, jediné, co mohu si uchovat lidské mapy a informace, které jsou čistě objektivní, ale vše, o je subjektivně zabarveno, vše, čemu věřím, co mám rádo, či nemám. Všechno, co je spojeno s city zmizí.

Děsím se toho, protože to teď bude nárazové. I když vím, že jakmile to dnes udělám, tak se to změní jen z části, klíčové pro mě bude 14 dní následně, protože se to celé změní i já se změním a ujasním si všechno, co potřebuji, což mě děsí. Cítím se z toho zoufale a vím, že se z toho musím dostat samo. Protože mě z toho nikdo jiný nevytáhne. Musím sebrat všechnu sílu a energii a udělat to. Skočit. Bez obav a bez všeho kolem mě.

Přálo bych si více než zapomenout.

Stále mi zůstanou okraje mého smýšlení a to..

- nechci mít problémy, tak je nemám-

- život je tak smutný, že jen v ironii se mohu smáta to stále-

- na citech, pocitech, náladě nezáleží, jen na tom, co musím udělat-

- ostatní má pochmurná nálada nezajímá, to já jim musím do života vnést světlo-

- stěžovat si na svůj blahobyt je pokrytecké-

- především žít aktivně-

- analyzovat a opět jen analyzovat-

- adekvátně jednat a to stále-

.... zapomenout...

Hluboko uvnitř je safe

Cítím se hrozně, ráno jsem se probudilo brzy a nemohlo spát, ale ani vstávat a cítilo se naprosto bezmocně. Přálo si usnout do hlubokého spánku a nevnímat to, ale bohužel nemohlo jsem. Po pár hodinách jsem se přemohlo a vstalo. To všechno mě děsí, bojím se dne, kdy tu sílu nenajdu, protože zatím se mi to daří a já jsem schopno vstát, sic nejsem schopno vnímat nějak aktivně, ale i to stačí, abych se dokázal vyhrabat z postele. ... Už opět užívám mužský rod a to zcela automaticky....

Chovám se jako bych minulou noc celou propilo a raději to i tvrdím, protože jiné výmluvy neznám. Toto je to nejlepší odůvodnění deprese a mého pasivního výstupu, či snad dokonce neutrálního, unaveného, deprimovaného obličeje a spomalených gest. 

Docela směšné je to, že po každé když jdu po ulici vedle silnice a tam zrovna jede nějaké auto, tak mě přijde do mysli představa toho, že roztáhnu ruce a stoupnu si před to auto. V tu chvíli cítím volnost, neuvěřitelný klid a mám utkvělou představu toho, že je to to správné řešení, protože pak ucítím ten pocit klidu. 

Jsou to jen pouhé představy...

Mělo bych se učit, zítra píšu test a ani jsem si nepřečetlo poznámky, dnes to napravím. I když nevím jak? Mé pocity, ta strnulost, musím to nějak překonat, ale pořádně nevím jak. Pomohl by mi alkohol, nebo coke, či snad možná jen haš.. Jenže nic z toho nemám a i kdybych mělo, tak to brát nechci. Tyto látky jsou dobré, jenže stavy po nich jsou mnohem horší. Přemýšlím nad tím, proč vlastně se snažím zdravě stravovat, když mi na sobě vlastně nezáleží, protože vím, že jsem nicka v tomto světě a i kdybych něco snad znamenalo, stále by to pro mě nemělo smysl. V tomto světě se dá všechno tak snadno nahradit, každé lidské pouto, nic tu není výjimečné, ale dokáže se to na chvíli výjimečně chovat. Ta věta mi utkvěla v mysli, je fakt, že jsem ji lehce pozměnilo, ale.. Mám ji z Psycho Pass od Shoga. Svět v Psycho Pass mi hodně připomíná tento svět, protože lidskou rasu řídí jakási skupina lidí, kteří chtějí pro sebe jen to nejlepší, ovšem prezentují té většině něco jiného. Nutí je dělat věci, kterým ta většina přikládá význam a věří, že jsou správné, ale oni sami o správnosti vlastně nijak zvlášť nepřemýšlejí. Tento svět poukazuje na to, že každý je lehce nahraditelný, lidské životy nemohou mít smysl, ale je dobré, když jim ten smysl dáte, aby vám mohli sloužit. Je velmi důležité se zbavit těch, kteří jsou odlišní a chtějí bojovat za své zájmy, které mají dobře podložené. Snaží se něco změnit. A veřejnosti samozřejmě zatajovat všechny důležité věci.

Jsem smutné.. 

Jenže najdu všechnu sílu a tento smutek zabedním někde hluboko uvnitř a dokážu vše, co chci dokázat. Vím, že tu sílu mám. Mé pocity nic neznamenají. Mé skutečné city jsou nepodstatné. Toto je má realita. Skutečnost.

Ta Určitá osoba

Ve čtvrtek bohužel neuvidím Určitou osobu, je mi to docela líto, protože příští týden ji před svátky uvidím naposledy. Vím, že je to jen letmé snění o někom, koho se nemohu ani dotknout prstem. Jediné, co mohu je na ni hledět a to celé je stále i dost omezené. Není to láska, není to posedlost. Přemýšlelo jsem, vzhledem k tomu, že neznám žádnou osobu, co by takto měnila jistou věc, tak je to nejspíše tím. Já totiž v té věci také nemám úplně jasno, nikdy jsem nemělo. Celé roky smýšlím jako ON, mám tendence i tak o sobě hovořit. Všechny mé předchozí blogy byly jen o tom, že jsem ON. A po pravdě často mě dost deprimovalo, že ON skutečně nejsem. Dokonce v pubertě mě to dost deprimovalo až to přecházelo do depresí a já skutečně velmi radikálně přemýšlelo o jakési operaci. I teď mám dost problémy se stále vyjadřovat jako ONA. Mám tendence být ON. Myslím, že právě proto mě ta osoba tak přitahuje. Přeci jen svým vzhledem není nijak výjimečná. Rozhodně se mi líbí jiné typy a to stejně mám raději ženy. Muži mě zaujmou málo kdy. Ale, pokud o tom tak přemýšlím, já vypadám jako klasická žena, nosím hodně sukně, šaty, rádo se líčím, mám dlouhé vlasy, kosmětiku. Zájmy.. Tak proč v tom vidím problém? Nevím, na tuhle otázku nejsem schopno si odpovědět. Asi právě proto jsem ji vytěsnilo a zkrátka se jen jako muž částečně vyjadřovalo a především tak o sobě jen smýšlelo, tedy spíše se vnímám, jako muž v ženském těle, který jej přrostě přijal a chce být dobrou ženou, využívá toho a podobně. Toto smýšlení jsem vyřadilo, jenže jakmile se ta osoba objevila, tak se mi ta otázka znovu nacpala do mé přítomnosti. Za což rozhodně rádo nejsem, protože neznám odpověď. Mám v tomto ohledu obrovký zmatek. To je ten důvod, proč mi přijde

Snažím se najít více důvodů, proč mě ta osoba tak fascinuje. Její osobnost přímo neznám,  Ale vzhledem k tomu, že jsem schopno analyzovat lidské osobnosti, všímat si všech detailů, tak vnímám to, jak se nám samozřejmě prezentuje a dále samozřejmě okraje osobnosti, protože tyto okraje člověk ukazuje vždy. I když hraje určitou roli, kde si některé věci nemůže přímo dovolit. Každý vysílá určité signály, které poukazují na určité vlastnosti. Už jen to, že někdo dělá určitou práci, má určitý styl vyjadřování, používá určitá gesta, prezentuje určité autory, žádá určité věci, to všechno poukazuje na okrajové rysy osobnosti. A ta osoba má pro mě velmi zajímavé okraje.

Dalšími důvody proč jsem tak fascinöváno, ja nevim. Asi je to i tim, ze mi ta osoba prijde uspesna, i kdyz vidim tu spoustu lidi, jez jsou take uspesni, takze to asi nbude primo tim. Mozna je to spi tim, ze ta osoba je uspesna v oblasti, ve ktere touzim take byt uspesne. Myslim, ze se radeji dlsich uvah zdrzim.

V posledni dobe citim, ze jsem zbytecne a to vice nez obvykle. Jsem tak odporne, k nicemu a i kdyz nepotrebuji smysl, tak mam potrebu neceho jineho. Jen nevim ceho. Chtelo bych plakat. Chapu, ze lide chteji zit, ale take chapu, ze nechteji. Muze byt duvodem k ziti to, ze to clovek zkrtka chce. Opet upadam do depresi, ktere me nuti smyslet nad ukoncenim sveho zivota. Jsou to bolestne chvile, ale ja jsem na ne zvykle. Vim, ze tyto myslenky musim ignorovat, protoze vedu boj s osobou, ktere se nechci vzdat. Citim tu nostalgickou chvili, kdy mi zbyva se jen usmat a skoncit to. Tato chvile me neustale pronasleduje a ja se ji pokousim odradit od toho, aby se me snazila presvedcit k necemu, co jeste dle meho uvazeni nenastalo. Jsem silne.. I kdyz pocity mluvi jinak a ja si myslim, ze uz nemohu, vim, ze mohu. Nevim, kde beru tu energii a silu dal pokracovat, dokonce i pred ostatnimi vypadat v pohode, ba silne naopak jako velmi bezstarostne.

To cele bude nejspise tim, ze vim, ze jsem dost silne. I kdyz casto mi to cele nici somatologicke problemy, ktere jsou velmi caste a ja mam casto pocit, ze je nezvladnu. Nekdy mi prijde, ze bych se chtelo zabit jen kvuli tem velmi neprijemnym somatologickym problemum. Protoze uzkosti, panicke ataky, to je pro me neprijemne natolik, ze uz nejsem skoro schopno se s tim vyrovnavat. Samotny paicky strach ze smrti me nuti k tomu, abych to skoncilo samo.

Ale dost techto trapnosti a bolesti. Ted uz opet nahodit usmev, privetive vystupovani a gesta a fungovat v teto spolecnosti.

Bez stresu

Nic moc se nezmenilo, ale i pres to jsou tu zasadni veci, ktere jsem i ujasnilo. Stupen 4. Opet pisu z tabletu, takze bez ceske klavesnice. Chci jist veci, ktere me budou jen posilnovat, ne naopak, v posledni dobe jsem totiz jedlo spousty hnusu, takze to ted menim. Take s pohybem zacinam, protoze je to velmi dulezite a samozrejme dostatek vody.

Informace, druha zasadni vec, ktera je pro me velmi dulezita. Ale stale je to jen o tom, ze v tomto pokracuji. Nejakym zpusobem.

Ovsem cinnost, jez se u me v posledni dobe velmi rozvinula je analyzovani u ostatnich a take mych reakcich na ne. Mam v tom jasno. A take vim, ze to cele musim dokazat, i kdyz mam jine pocity. Nemam moc, co ted napsat, protoze jsem teprve zacalo a nic zajimaveho se zatim neudalo, pisu jen seminarky, komunikuji s lidmi, ctu knihy a pokousim se jist jen dobre veci, take se snazim kreativne vyrobit a nakoupit darky n vanoce.

Tot zatim vse a samozrejme klid a usmev ve tvari.

Okraje mé osobnosti

Mám krásné zrzavé vlasy, alespoń dle mého názoru, můj táta tu barvu nesnáší, ale já jsem přímo spokojeno a cítím, že konečně to mohu být já, konečně. Stále mám tendence dost pochybovat o svém rozhodnutí, protože jsou mé vlasy celkem dost tmavé a já mám zafixovaný názor, že tmavé vlasy nechci. Nepříjemná fixace názorů. Ovšem pokud se podívám do zrcadla, či na mé vlasy, necítím nepříjemný pocit, cítím jako by to ke mě patřilo, to jsem já. A ještě potřebuji brýle, sportovní postavu a budu vypadat jako já. Dále cítím, že bych se mělo neustále usmívat a i když se cítím zle, tak na ostatní musím působit pozitivně a bezstarostně. Cítím, že o mně nejde, já tu mám hrát akorát tak roli toho, že mám ostatním pomáhat, ne se nad ně povyšovat, ne je hloupě napadat, cpát jim své názory, odsuzovat jejich, či na ně přenášet své deprese. Naopak, mám na ně přenášet smích, i když je ironický. Mám tendence je analyzovat, přemýšlet o nich a to zcela objektivně, i když subjektivní názory občas přijdou.Mám tendence být komunikativní a vyjadřovat se s jistou tolerancí, respektem, a především mé vyjadřování je klidné. Také bych se mělo začít vyjadřovat ve správné osobě, nejspíše v ONO. Protože mi to sedí nejvíce, i když mám stále tendence se o sobě vyjadřovat a smýšlet v mužském rodě. Dále informace, vidím na sobě touhu po informacích, neustálé čtení odborných knih, vím, že to potřebuji, neustálý sběr informací. Taktéž mi sedí nejíst maso, A smýšlení o zvířatech jako o živých tvorech, jejich práva, je to pro mě složité na pochopení, myslím, že se této problematice chci nějak zabývat a poté si to celé ujasnit. Piersingy jsou pro mě také jži v tabu. Zdravá výživa a dražší výrobky mi také sedí více, přijde mi to mnohem lepší. Mám tendenci se hýbat, sporty a pohyb, to je věc, která mě skutečně hodně zajímá a nejraději bych se tím zabývalo každý den, bohužel je to pro mě zatím dost složité, ale změním to přísští týden. Také mám pocit, že potřebuji vybít svou kreativitu, potřebuji psát, nějak tvořit, především manuálně, na tom s ebudou odvíjet dárky k vánocům. Také tendence mít uklizeno je docela silná, štvou mě taktéž určité nedokonalosti v určitých věcech.

To celé jsou možná jen touhy po tom, kým bych chtělo být, ale myslím si, že mám jinou představu o tom, kým bych chtělo být. Dle svých tendencí zjišťuji, že jsem nejspíše člověk, který se o sobě nemá jasno, jakým pohlavím se cítí, tudíž ONO. Komunikativní, analytický, co se týče lidí, výmluvný, pozitivně působící, usměvavý, s klidným vystupováním, arogantní, dychtící po informacích, aktivně založený, s extrémními sklony v chování, tolerantní, kreativní, přející si pozornost, ironický, nejspíše vegetarian, s volným stylem života, zdravující se více méně zdravě, pečující o své tělo, nápomocný druhým. Dále se zajímám o seriály, filmy, technologii, hry, knihy, hlodavce, anime, manuální výrobu,.

Přišel jsem skutečně na spoustu věcí a jsem za to moc rádo. I když si tím nejsem jisté.

Také mám tendence útočit na lidi s tím, že si za určité věci mohou sami. Tuto tendenci chci dát pryč, i když vím, že ke mě dost patří. Cítím bezcitnost, ale zároveň určitou potřebu se nějak vyjádřit.

Pan V se objevil...slova odcházejí.

Je dlouho a já mám neustále potřebu myslet na Určitou osobu. Nemohu ji dostat ze své mysli a cítím se kvůli tomu zoufale.

Musím se ovládat.

Natahuji paže a cítím naději, jak uniká

Ráno jsem se cítilo otráveně, bylo jsem v hrozné depresi a přednáška s člověkem, o kteérm neustále sním, mě do té deprese uvedla mnohem rychleji, než bych si dokázalo představit. Cítilo jsem se o dost hůře, protože ta osoba mi nevěnovala ani jedený pohled, alespoň takto jsem to cítilo. Bylo to bolestné, ale muselo jsem to snést. Netušilo jsem, co mám dělat a chtělo se mi hrozně brečet, ale nemohlo jsem. Po hodině, co jsem šlo tak aktivně první z učebny, jsem tam velmi rychle vlétlo zpátky, až na mě v tu chvíli všichni dle slov mé spolužačky upřeli zrak. Poté jsem odmítalo odejít, protože jsem tam nalezlo osobu jméněm P a rozhodně jsem netoužilo ji potkat, bylo to tak děsivé, že jsem tedy nakonec vyšlo ven a ten dotyčný na mě něco plácal, já na něj ze šoku křičelo a bylo to dost trapná scéna, nakonec jsem trapně uteklo pryč a tím to celé skončilo. V tu chvíli mě všichni přebyli energií, protože se na mě upřela všechna pozornost a dle slov mé spolužačky hned za námi šel i přednášející, kterého jsem bohužel nebylo schopné vůbec vnímat. Poté jsem si s ním šlo tedy rozumě promluvit, před všemi mi řekl, že chce po mě jen své knihy, což bylo dost trapné, protože to vypadalo, že je vina jen na mě. Ale přežilo jsem to, následně jsme si šli na Mary, ale zdálo se nám to dost divné, takže jsem nakonec volalo S, který mi řekl, že to není Mary, ale něco jiného, ale to už jsme to měly v sobě a nějak nás to netrápilo. Byl klid.

Následně jsem obvolalo spousty lidí a s jedním z nich se vidělo, dotyčná osoba mi řekla vše potřebné, s čímž se nedokážu nijak smířit, protože to bylo nemožné a já si připadám jako ve velké propasti s tím, že všichni jdou proti mě, celá tato situace posilule jen mou paranoiu a já nevím, co s tím mám dělat. Cítím se na dně, zničeně a tak se už opět jen přiblble usmívám a snažím se zakrýt všechno ohledně toho, co mě deptá. Chci to vzdát, jsem někde v nějaké pasti a nemohu se vyhrabat ven, protože zde nejsou žádné úchyty. Stojím v té malé temné díře a hledím vzhůru s pocitem beznaděje, nechci volat o pomoc. Jen se slzami v očích, které se neustále obnovují stále sedím a přemýšlím o tom, jak tuhle situaci zvládnout. Nevidím naději, ta utekla již předtím, vlastně jsem si ani nevšimlo, že by odešla, ale vím, že tu již není. Natahuji své paže a doufám, že by je snad někdo mohl zahlédnout a chytit. Říci mi o tom, že mě vytáhne, ať chvíli vytrvám a budu z toho venku.Nikdo však nevidí, jak by mohli, když neví, že v této pasti jsem, muselo bych křičet, ale já to neudělám. Nemám na to sílu, mám pocit, že nic neznamenám a ono to tak skutečně je. Nezajímají mě řeči typu, že je to jinak. O tom, jak je každý jedinečný a podobně. Protože já vím, že tohle já nejsem, ano moc rádo to nakecávám ostatním, i když tomu nevěřím. Moc rádo povbuzuji ostatní a ukazuji jim jejich jedinečnost, ale samo vím, že já toto zkrátka nejsem. Jedinečnost a to, že by snad na mě mohlo i záležet se mě vyhýbá.

Po tom všem, co jsem se dnes dozvědělo, nedokážu pokračovat, akorát to celé potlačuji. Je mi to líto, protože pana M jsem skutečně milovalo a on.. On.. Chápu, že to potřeboval, ale.. celé je to hrozně bolestné. Spousty zvlástů, které nedokážu nijak více pochopit. Jsem zavřený v bublině a potřebovalo bych vypnout. Zhroutit se a nic nedělat. Ale to neudělám, budu dále pracovat, i když myslím, že opět požádám Viktora o určité stopnutí čehosi, je to moc uklidňující, taková uvoňující terapie.

Chtělo bych létat

Nevím proč, ale děsí mě to, že mám neustálou potřebu se o sobě vyjadřovat jako o muži, jenže já muž nejsem. V tom je trochu problém. Nemyslím si, že trpím nějakou touhou po tom být mužem, nebo, že by mě snad mé ženské tělo deprimovalo, ale i přes to celé mám potřebu se vyjadřovat jako muž. Tento problém u mě přetrávává již delší dobu, právě proto se snažím dát do ONO.

Pokud se zamyslím o této zásadní věci, která určuje mou identitu úplně nejvíce, tak nemám potřebu se změnit na muže. Vlastně mi to přijde zbytečné, mám totiž rád své tělo, nevadí mi prsa, rádo se líčím, oblékám šaty a podobné věci, co dělávají obvykle ženy, však i přes to mám potřebu mluvit v mužském rodě a nejraději bych bylo, kdyby mi tak říkali i ostatní.Chtělo bych se najít, ale nevím, jestli to zvládnu samo.

Tak jsem napsalo do anonymní poradny, jež má sloužit proti předsudkům vůči duševně nemocným. Chtělo bych jen jeden objektivní názor a to mi stačí k tomu, abych o tom mohlo letmo popřemýšlet. I když mi tato situace přijde zásadní.

Zkouška je celkem pekelná, musím řešit věci, na které nemám sílu. Včera jsem bylo na očním, diagnostikovali mi tupozrakost, astigmatismus, což znamená zakřivení rohovky a syndrom líného oka. Takže jsem si dnes bylo vybrat brýle, po půl hodině vybírání, jsem vybralo, ale stále mám pocit, že špatně. Chtělo jsem velké brýle.. Ale bohužel k mému obličeji to moc nepasovalo, takže mám malé a drsné, jsem na to zvědavé. Cena je dost příznivá i s antireflexními skly. Mám pocit, že brýle ke mě patří, ale na druhou stranu se jich obávám. Netuším proč. Těším se na ně, těším se až je budu nosit. jsou malé a tlusté, což mi přijde geniální. V hloubi duše se na ně skutečně těším, ale něco na povrchu mi říká, že je nechci. Jsem znechuceno tím, že je budu nosit. Myslím, že je to opět to prvotní dylema, které jsem řešilo s piercingami, či barvou scých vlasů. Kterou bych již nezměnilo zpátky, protože teď s ní, jsem to více já. I s brýlemi, které jsem si dnes vybralo, to budu více já.

Zkrat

Cítím se zoufale a chtělo bych všechno hned, mám pocit, že jsem k ničemu, nechopné a mám v mysli neskutečný zmatek a netuším, jak mám adekvátně komunikovat s lidmi. Protože až přespříliš mám v hlavě jejich chování a to, jak se chovají a podobně a na mou vlastní reakci mi nezbývají síly. Problém je to, že musím dělat opak, i když se cítím beznadějně, vyčerpaně a bez jakéhokoliv důvodu ke kontaktu s ostatními. Musím to dělat. Chtělo bych se někomu vypsat ze všeho, mám potřebu někomu říci to, co cítím, jak to vnímám a chci od něj slyšet nějaké řešení, něco, co by to zmírnilo. Jenže nemohu. Musím se změnit samo. Musím toto vystát samo.

Nevím, jak se chovat a mám potřebu vybouchnout, jenže nemohu. Nejspíše půjdu prostě na cigáro, protože nevím, co jiného bych mělo udělat a potřebuji alespoň něco. Musíms e naladit na tu správnou vlnu a ostatní analyzovat i s tím, že budu schopno i adekvátně reagovat. Chci to celé vzdát.. Odejít pryč a nechat to za sebou, ale pokud to udělám, tak se posunu o obrovský kus vzad a já už nechci to, co bylo, jsem na pomezí a mohu se posunout dál.

Lehköst bytí aneb smysl pro detail dokončen

Cítím se v posledních dnech oslabené. Ale to je asi tím, že se všude více množí roztoči a začíná být opravdu zima. Musím nasadit více vitamínů a prospěšných živin, abych to ustálo bez nemoci. Včera jsem pár věcí nestihlo, i když většinu z toho jsem udělalo. Ale cvičení mi bohužel nevyšlo a myslím, že dnes se ke cvičené také nedostanu, bohužel, ovšem tak si to zkusím vykompenzovat nějakou delší procházkou, kdy si budu číst a učit se na proseminář biblických znalostí. Opravdu zábava.

Shrhnu předchozí den, abych si mohlo ujasnit své pocity a vjemy. Zdál se mi sen. Byl děsivý, úžasný, nesmyslný, ale vyzníval až příliš reálně. Zdálo se mi, že jsem někoho zabilo, byl to muž a já si nepamatuji důvod toho proč i ve snu jsem nad tím přemýšlelo. Hlavní však bylo to, že jsem muselo ukrýt tělo, což bylo složité. Nakonec jsem jej rozdělil na dílky, zakopalo a následně na to zasázelo stromečky. Poté netuším, jestli jsem se probudilo, ale leželo jsem v posteli a duch muže, kterého jsem zabilo tam byl a dotýkal se mých nohou, hrozně jsem se bálo, ale netuším, jestli jsem už bylo probuzené, či ne. Ovšem asi ano, protože následně poté se můj sen otočil a byl tam člověk, kterého bych opravdu potkal nechtělo. Nějakými pochybnými chemickými a fyzikálními silami jsem tohoto člověka oživilo a ten člověk se stal mým bratrem a toužil po mě, ovšem byl to můj bratr a bylo to složité, protože všichni věděli, že jsme sourozenci a přes to on chtěl náš vztah posunout výše. Tento člověk mě blíže seznámil s osobou, o které neustále přemýšlím, budu jej nazývat pan S. Opět to sklouzlo k představám, kterým se jinak bráním. Takže jsem nakonec vstávalo až kolem 11 hodiny ranní, protože mě sen naprosto vsunul do děje a já odmítalo ukončit ty krásné představy.

Přemýšlím, co bych mohlo dělat dnes. Skončila mi zkouška smysl pro detail a já tudíž nedostávám žádné impulzy k tomu, abych něco přímo dělalo. Ale vím, že bych rádo dopsalo mou seminární práci. Chybí mi dvě stránky, což bych mohlo dopsat, ale až večer, to bude lepší. Protože se mi do toho nechce. Čím více přemýšlím, tím mi připadá lepší začít psát, jenže jsem líné. Což mě ovšem nebude jinak omezovat, takže začínám psát. Ach ta nerozhodnost. ... napíšu alespoň kousek.

Mimo psaní své seminární práce, ofotím několik knih, dnes tedy chci jen jednu a druhou zítra, je to otravná práce. Musím také čístm, zajít do městké knihovny a registrovat se.

Není to nic moc, ale vzhledem k tomu, že dnes začíná má zkouška s názvem "lidé kam se podíváš", Ano Viktor je vskutku originální s názvy, tak věřím, že všechny mé články o výpisů spousty činností, které hodlám dělat, skončí. A budou zde samé myšlenky o lidech. Krásně se to překlopí, jsem na to zvědavé.

Klid v duši a detaily

Dnešek jsem si dalo hodně volný, nějak jsem chtělo relaxovat a tak jsem se ráno válelo až do oběda v posteli, tedy mělo to i více důvodů. Nemělo jsem co, si udělat k snídani, tak jsem si chtělo udělat rovnou oběd. Probudilo jsem se již před 8, ale vyhrabalo se z postele až po 11 hodině. Následně bylo na programu pečení cukroví s tátovo přítelkyní, se kterou nastala krizová situace a to hádka a já, poprvé v životě, co jsem se s ní hádalo, cítilo klid a celá situace se nějak vyřešila. Upekly jsme toho opravdu hodně a budeme pokračovat, je to můj první rok, kdy jsem něco takového peklo, myslím, že je to fajn změna. Přeci jen dost pozitivní a především jde o upevňování vztahů. Také jsem se neomezovalo v jídle, tedy nebylo to nijak extrémní, jen trochu více jídla než obvykle. a to ne zrovna zdravého, ale nemělo jsem potřebu sníst vše, či i vypít, to jídlo už mi příliš nesedí.

Dnes mám potřebu přemýšlet nad svým jednáním a především nad slovy, které říkám. Neustále nad tím přemýšlím a to hned po vyřknutí. Je to zajímavá fáze a myslím, že mně to nutí se vyjadřovat jinak, jen nevidím moc rozdíl. Spíše se víc omezovat, nebo používat nějaká podivná spojení. Ale cítím se jinak dobře.

Netuším, co dále dělat, ale chci dnes napsat ještě stránku své seminárky, jen pouhou stránku. To mi bude dnes stačit, a zítra napíšu další stránku a budu naprosto spokojené. Také chci přečíst pár stránek knihy a zítra pak budu mít další 2 hodiny na čtení, protože jedu na kolej. Myslím, že by dnes bylo vhodné jít spát až trochu déle a vstávat dříve. Přeci jen musím tady toho dost uklidit a pak bych také mohlo konečně začít s nějakým pohybem, protože mé koleno vypadá už dost pohyblivě. A bolest je minimální, jen při pár pohybech, tedy něco lehčího by bylo fajn. Musím také konečně zašít nějaké oblečení, je to už dlouho a samozřejmě sbalit oblečení a věci na kolej a to chci ještě udělat datlové tyčinky.  Bylo by dobré si udělat i pořádek k netbooku.  Vlastně i vyžehlit bych mohlo stačit. A Na koleji bych mohlo napsat první stránku jiné seminární práce, alespoň to bych mohlo zítra udělat.

Když se nad tím tak zamyslím, je to divné, jak si to plánuji a přesně vím, co musím udělat, aniž bych o tom nějak přemýšlelo. A ta motivace, vím, že to vše udělám, protože mi to přijde jako něco nevyhnutelného, jako něco samozřejmého. Proto to celé vypisuji, i když to jsou naprosto nepodstatné věci. Podstatné na tom všem je to, že vím jasně, že to tak udělám. Já si dříve plánovalo spousty věcí, ale nikdy jsem nebylo schopné to udělat, spíše jsem to tak jen plánovalo a následně neřešilo, ale v posledních dnech to sic taktéž neřeším, ale přijde mi to samozřejmé a tak to vždy splním. Vlastně si to ani nemusím naplánovat, prostě na to přijde má mysl druhý den sama a udělám to. Nevím, jak to přesně vysvětlit.  Všude je spousty detailů o já jsem plné detailů.

Cítím, že musím přestat mluvit o sobě, je to hrozné, mluvím o sobě dost často. Ano toto dělává téměř každý, ale já mám pocit, že mi to nesedí, proto budu spíše naslouchat a občas dodám něco o sobě, ano názory budu vyjadřovat i postoje, ale určité věci říkat.. Mám pocit, že to ke mě zkrátka nesedí. Mám potřebu změnit své vyjadřování, protože mi zkrátka nesedí  to, jak se vyjadřuji momentálně.

Nekonečná hra

Jsem doma, dnes jsem opet nemohlo spát, nevím, čím přesně to bylo, v noci jsem se probudilo a šlo jsem napsat článek, Bolelo mě v krku a tak jsem se obávalo nejhoršího, tedy nemoci. Ovšem ráno bylo vše v pořádku. Tedy šel jsem po chvilce si lehnout se sluchátky v uších a napůl jsem spalo. Opět je má mysl zahalena do temna a myslím jen na jednu osobu, což mě skutečně děsí, netuším, jak to mám potlačit. Stačilo by jen jeden den na něj nemyslet. Bohužel. Drtí mě to, Vím, že jsou to jen obyčejné sny, bez jakékoliv naděje na realizaci. Nevím, co přesně mám dělat, nemohu se tímto zabývat. Musím se najít a není to jen, protože to potřebuji kvůli svým pocitům, kvůli sobě. Ale já potřebuji i vyhrát. Není to jen o mně, je to i o Viktorovi a především o mém soupeři, na kterého narazím až se najdu, až konečně zjistím, kým to vlastně jsem. ale jedno vím jistě,

Vrátím se v tomto odstavci k dnešnímu dni, který nebyl nějak zlý, byl celkem v pohodě, i když se cítím opravdu zvláštně, nebo jsem se i tak cítilo během dne. Ráno mi konečně vyučující uznala na druhý pokus mou seminární práci Poté jsem několik hodin strávilo v knihovně, kde jsem si dělalo výpisky různých teorií osobnosti. Musím uznat, Freuda teorie je asi pro mě nejzajímavější, i když nevím jistě, jestli bych s ní přímo souhlasilo, nic mě tam vlastně nepřekvapilo, protože jsem o takových teoriích slyšelo již dříve a musím uznat, že taková stádia od Eriksona mi přijdou nejpravděpodobnější, nejvíce s nimi souhlasím, akorát jsem dnes v knize našel,že jich je 8. a v jiné knize, která se na Eriksona a jeho teorie nezaměřovala, jej citovali, ale uváděli tam 9. stádií, což mi příliš nejde pořádně do hlavy, kolik jich je, ale budu si raději na zkoušku pamatovat všech 9. A zrovna teď v tv dávají film o Jungovi, tedy alespoń se tak ta postava v něm jmenuje. Ano, koukám na tv, sedím ve svém obývacím pokoji, opřené o topení, piji jahodový čaj a píšu článek, tedy později budu psát i seminární práci, chci napsat alespo%n stránku a půl. Dále mám naplánované číst chvíli knihu, protože mám vypůjčeno spoustu knih a musím je za týden vrátit, tedy myslím, jen dvě z těch, co mám půjčené. Momentálně čtu o bezdomovectví, opravdu dobře čitelné a zajímavé.

Myslím, že jsem schopno vidět a slyšet spousty věcí, které jsem do te´d přehlíželo. Všechno je tak zřetelné a já nemám příliš potřebu spánku a jsem schopno přemýšlet o několika věcech najednou, což mě občas trochu děsí. Mám jakousi potřebu o všem přemýšlet a získávat spoustu nových informací a taktéž dělat spousty věcí. Mám potřebu analyzovat lidi, pokud mluví o nějakém svém zájmu, či podobně, tak slova jdou na druhou vlnu a já spíše vnímám jejich mimiku a gesta a tón hlasu a dle toho usuzuji, jak se cítit a mapuji to, jací jsou. Slova také vnímám, ale jen je poslouchám a o tomto přemýšlím. O jejich slovech přemýšlím jen občas, je to pro mě složité, jsem schopno přemýšlet spíše o  jejich neverbální komunikaci, slova sic vnímám, ale nejsem schopno o nich přemýšlet. Jako by okolí kolem osoby, jež vnímám zmizelo a já vidělo jen ji a tak krásně zřetelně. Všechny ty grimasy, všechny ty pohyby rukama a celkově tělem. Tóny hlasu a to, která slova zvýrazňuje, jak říká věty. Je to naprosto dokonalé. Nic jiného nejsem schopno vidět.

Pokud se překulím k tématu své identity, tak mám problém s váhou, ano je to pro mě opravdu otravné a celková fyzická kondice, cítím, že tohle tělo ke mě nepatří. Za ten měsíc cítím, že mám vypadat jinak a žít jinak, stravovat se zdravěji a hodně se věnovat sportu. A ano, za tu dobu jsem dost zhublo a to mi to nepřijde, spíše naopak, ale dnes jsem se tedy odhodlalo stoupnout na váhu, i když jsem očekávalo opravdu nemilý výsledek... A mám dole 4 kila! Což je geniální a také jsem si všiml, že i jídlo vyhledávám mnohem zdravější a přemýšlím u něj a nenechávám se ovlivnit chutěmi, tolik. Ted ypředevším ty chutě nemám. Vím, že se mi to podaří změnit i svou postavu a svůj přístup ke stravování. Celé se to pomalu mění. Dále budu nejspíše nosit brýle, protože se mi objevila tupozrakost, bojím se brýlí, mám pocit, že mi nesluší, ale zároveń cítím, že ke mě částečně patří. Nevyznám se v sobě. ale příští týden jdu k lékaři a pak se uvidí. Také s emi čím dál více objevuje potřeba toho mít zrzavé vlasy, vzhledem k tomu, že předtím byly bílé a měděná se na nich příliš neusadila, tak se těším, až ji příští týden zafixuji.

V posledním bych chtělo zmínit to, že se musím snažit působit velmi pozitivně a volně, což mi nedělá problém, protože takový přístup ke mě patří. I když se cítím dost zoufale, smutně, stále mě něco pohání, vím, že mám tu sílu to překonat a usmát se, protože má ironie je nekonečná a pomalu se formuji. Cítím, že brzy už emoce zlosti a vlastně i radosti zmizí. Dominují u mě spíše pocity ironie a síly, smutku, klidu, potřeby podnětů a aktivity,. Ironie je asi nejvýraznější, mám potřebu se neustále smát, pousmívat, protože mi přijde většina situací ironických, komických, ne vtipných, ne šťastných, radostných, ale ironických, nebo i sarkastických..Je to zvláštní, Nevyznám se v tom.

Ten, jehož neznám, ale nemohu jej vyhodit

Vstávalo jsem opravdu brzy, nemohla jsem už nadále spát, ráno bylo celkem kruté, ale do školy jsem došlo a hned ráno jsem potkalo jednu slečnu, spolužačku, kamarádku T. Takže jsem na ni vybaflo a šlo se následně do školy, první přednáška byla jasná, myslím, že tohle bych příliš nekomentovalo, i když mám tu potřebu, ale bohužel se nic neudálo, mělo jsem spíše pocit, že s osobou, o které mám potřebu nějak snít, není vše v pořádku. Byl to zvláštní pocit, nemuselo se nic stát, už jen s tím, že přišel, bylo cítit, že se má hrozně a to já jsem se ráno dostalo do celkem pohodové nálady. Hned na začátku začalo jakési bloudění po třídě kvůli místu, protože nám ho vždy někdo zasedl dříve a my tam dost chodily dokola a už se nám dokonce ostatní spolužáci začínaly smát, čekaly, co tedy hodláme vymyslet, když tam tak tupě stojíme a přemýšlíme kam¨si tedy sednout. Sedělo jsem na úplně jiné straně třídy, než obvykle a pečlivě sledovalo a již od začátku závidělo všem, jež seděli na té správné straně, kam on neustále hleděl. K mému překvapení na tu stranu příliš nehleděl, jen občas a byl stále otočen tak nějak ke všem, tudíž jsem mohlo perfektně sledovat jeho obličej a celkově jeho.Vím, že je to přehnané a posedlé, ale vždy, když jej vidím, tak mám pocit, že i ta osoba se hledá a neustále překračuje určité hranice, aby toho dosáhla. Taktéž mám pocit, že naše pohledy se dost často spojují, i když sedím jinde, než obyčejně a on tudíž, jak vím sledoval vždy tu část ve předu, tak momentálně nesledoval především jen ji. Ne tolik. Ale bohužel jsou to jen pouhé subjektivní dojmy, nic více. Když o tom, tak přemýšlím, bylo by dost vtipné, kdyby si to ta osoba přečetla, přeci jen, gmail používám stejný a nevím, jak je to s viditelností blogů k němu.

Myslím, že bych to dálo již nemělo rozvádět, zkrátka jsem si užilo svých 90 minut a nic víc. Je nesmyslné snít o někom, koho neznáte, chtělo bych si ujasnit proč.. Mám o té osobě jen zkreslené iluze a především ta osoba není tak úplně kompletní, to je možná to, co mě na ni tak přitahuje?

Má pro mě neskutečně přitažlivý hlas, uznávám, že fyzicky mě už tolik nepřitahuje, když tedy dodendám všechno to, co mě na té osobě fascinuje. A nechám jen pouhou fyzickou schránku. Pokud to ovšem nechám, tak je to perfektní. Neznám jej, ale ... Líbí se mi to, jak je například při svých přednáškách chaotický, pokud tedy něco nečte z nějakých poznámek. Dále také určitá cílevědomost, respekt, který je schopný dát druhým a určitá tolerance. Nejvíce na té osobě fakt oceńuji vlastnost, kterou přesně nevím, jak nazvat, ale vím jak nazvat její opačný význam. A tím je úzkoprsost. Toto oceňuji opravdu nejvíce, neznám příliš lidí, jež jsou schopni objektivně hodnotit i své vlastní názory. A nesmím zapomenout na ironii, ale takovou tu nevinnou.

Toto vše jsou dost neurčité rysy a přes to s mou myslí dost zametají, člověk si říká, že je to asi tím, že neznám ty stínné stránky, ale jsou věci, které se mi nelíbí. A to už třeba jen to, že má potřebu přehnaně upozorňovat na věci, které si na lidech dle pohledu na ně přečte. A to samozřemě pravda být nemusí, je to spíše sarkastické a to už mi moc nesedí. Také se často vyjadřuje dost neurčitě, i když by to dle mě šlo vyjádřit velmi snadno a určitě. Což jsou dvě jasné věci, které mi nevyhovují a to neříkám, že bych nebylo schopné najít toho více. Myslím, že snít mohu, ale to je vše, co mohu. Sledovat a pomalu se smiřovat s tím, že tu osobu nikdy nepoznám. I když mě to k tomu dost svádí. To je to jediné, co bych si přálo. Je to až děsivé, ale přálo bych si tu osobu poznat, analyzovat a utvořit si dost jasný profil. Takhle jsem schopné fungovat, asi proto mě zajímá..

Když toto celé pominu, tak byl dnes perfektní den, z anglického jazyka jsme s T rychle a dost nenápadně utekly a na právo jsme se bohužel již po několikáté nedostavily. Což jsem zvědavé, jak to bude s docházkou. Ale pjčilo jsem si hlavní knihu, ze které se bude zkouška konat, tak snad to nebude tak zlé alespoň se znalostmi. Šly jsme se trochu povzbudit čím si zeleným, bohužel v té zimě a tím, že zkrátka nemáme praxi to nešlo ubalit, takže nás napadlo to nejhloupější, použily jsme filter z cigarety, což se pak následně ukázalo jako zcela zbytečné a nevhodné, ale zkusit se má asi vše. Následně jsme jely k Lenovovo zdi a temperama jsme tam kreslily nápisy. procházka a celkové odpoledne bylo vážně super. I když byla hrozná zima. Myslím, že tohle bych mohlo zažívat častěji.

Kéž bych tě mohlo smazat ze své mysli

Bohužel.

I když se neustále snažím být nohama na zemi a nemyslet na něco tak nesmyslného, jako je to, co mě teď užírá a odmítá to odejít. Pokouším se to zahnat, ale jediné, co mi přichází na mysl je bolest, tedy je potlačená. Někde hluboko se skrývá a já ji jen okrajově cítím. Není nijak velká, vlastně to není deprese, nic takového. Jen smutek, lítost, ta především. Štve mě, že to nejsem já, necítím se být samo sebou.. Je to hrozný pocit, který nevím přesně, jak bych pojmenovalo. Trápím se, protože tohle nejsem já. Jak jednoduché.. Teď jsem to pojmenovalo.

Potřebuji se cítit být tím mým já. Ale netuším jak.

Mám spoustu věcí, které se ostatním zdají být opravdu stupidní, protože to řeší většinou zásadně jen puberťáci, nebo se to zkrátka neřeší tak extrémně. Ale pro mě to je velmi rozhodující.. Nevím proč, jen to ptořebuji vyřešit. Tohle nejsem já.. Nejsem.. A to, že se mi postupně vymývá barva z vlasů mě děsí, protože ta platina pod tím... To ke mě nepatří, i když jsem s tím bylo před pár dny spokojeno... Neřešilo to a podobně, nyní mě to děsí.. Musí se to změnit. Musí..

Ale v mé mysli je něco jiného.. Je tam jedna osoba a já ji dnes uvidím.. Ráno a bude to trvat jen 90 minut.. Jak útrpné a pak mohu čekat další týden na dalších 90 minut.. A stále dokola.. Ano.. Je to pro mě dost drtivé a na tu osobu nechci myslet. Nevím proč na ni neustále myslím? Proč? Vždyť tu osobu ani neznám, jen velmi okrajově a přes to.. přes to celé.. Stále o tom sním.. Bez naděje, jen s tím, že budu doufat, že si mě letmo všimne a možná mi věnuje úsměv? Stačila by mi i malá pozornost... Ano, dosáhlo se mi jí a to několikrát, ale... To není to, co já potřebuji.. Přeci jen bylo to příliš obyčejně, i když je fakt, že minulý týden to bylo nejlepší. Protože se naše pohledy neustále spojovaly a dokonce na mě i dvakrát sám od sebe promluvil a jednou dokonce jen, aby mi něco sdělil a to bez jakýkoliv účebních prvků.. Je to komické takto smýšlet. Ale vždy se na tu osobu těším, ale zároveň mě přepadává úzkost, deprese.. Nemohu jít ani téměř spát, protože na tu osobu neustále myslím a je mi hrozně líto, že ji nikdy nebudu mít možnost poznat, ale něco ve mně chc eza to bojovat. Ale já za to bojova tnemohu, protože napřed musím seberealizovat samo sebe. Bez toho to nelze... Těším se na ráno, těším se na tento den.. I když bych se nejradjěi schoulilo do klubíčka a brečelo jako malé dítě, které postrádá svou maminku, nebo tatínka.

Ovšem jediné, co udělám, je to, že si uklidím postel a odlíčím se.. Lehnu si a budu chvíli číst jednu knihu. Pak spát. .. Nikdy bych netušilo, že se musím dostat zrovna do situace, kdy toužím po někom, kdo je pro mě nadřízený a především... Mno, myslím, že tohle radjěi zmiňova tnebudu, je to příliš jasných detailů a myslím, že není dobré to zmiňovat.

Utvareni rysu osobnosti

K tabletu nemam ceskou klavesnici, ale myslim, ze to neni nejak velky handicap. Vzhledem k tomu, ze jsem si jednoho krasneho dne polilo svuj netbook horkym cajem a prestala zde fungovat klavesnice, jez nejsem stale schopne si zaridit tak, aby se to opravilo, musim pouzivat tablet. Coz mi nakonec prijde mnohem prijemnejsi, je lehci a prijde mi, ze se na tomto zarizeni i lepe orientuje, co se tyce skoly. Takze nejsem nejak nuceno se poohlednout po nove klavesnici do netbooku.

Ale pokrocim k hlavnim tematum tohoto clanku, jako prvni bych chtelo zminit "zkousky rysu osobnosti". Coz znamena, ze prozivam urcite veci  ty veci me formuji a ja se tak dovidam o tom, kym to jsem. Dale bych chtelo zminit hlavniho "patrona" vseho, co delam, tedy ne tak doslovne, proto je to v uvozovkach. Chci vam predstavit Viktora.

Viktor patri mimo tento svet, on do nej jen letmo zasahuje, ale jinak sem nepatri, neni clovekem, je jakymsi stvorenim, o kterem prilis nevim, jen to, ze hraje sve hry s vybranymi lidmi. Viktor mi pomaha se najit, poklada za dulezitou soucast mi ukladat urcite vzdy petidenni zkousky toho, aby jsem bylo podnecovano k tomu se urcitym zposobem chovat. Tim se ma osobnost rozvine na to, jake rysy ke me skutecne pasuji a dale je mohu rozvijet ke svemu prospechu. Prave jsem dokoncilo prvni zkousku a to "sebekotrola", myslim, ze to bylo prilis krute, protoze mam omezenost pohybu a Viktor mi skutecne uderil spousty ran. Rozhodil se mi metabolismus, oklouzlo jsem a dopadlo kolenem primo na kamen, coz i nadale dost ztrpcuje mou chuzi. Budu muset lecit svuj zrak, mam totiz tupozrakost. Dal me do situace toho, abych rychle prekonalo bolest a to fyzickou a opravdu neprijemnou. Nyni se mi zda, ze me nemuze nic rozhodit, protoze se stalo predtim tolik veci, otravnych, bolestnych, ze jsem se dostalo do klidu. Ano, stve me to, i jen, ze se mi rozbila lednice  tudiz ji doma nemam. Ale citim se vyrovnane, klidne. Vcerejsi den mi Viktor pripravil nejotravnejsi zaver.. Nemohlo jsem temer chodit, me koleno bolelo pri kazdem pohybu a venku byla opravdu velka zima. Vylilo se mi pri ceste do skoly v tasce piti, cele. Takze jsem melo polity kabat, kalhoty, botu, ponozky.. Opravdu otravne.

Koleno se ovsem rychle zlepsuje a ja jsem dostalo dalsi zkousku, jez zacina dnesnim dnem. Viktor ji pojmenoval "smysl pro detail". Nevim, co si pod tim presneji predstavit, ale mam takovy pocit, ze to opet bude krute. Jak on sam rika, v krizovych situacich se rysy osobnosti nejlepe poznaji a i fixuji. Nevim, co presne me ceka, ale jedno vim jiste. Donutil me utratil spoustu penez a ja nemam temer zadne, takze se musim uskromnit, coz je take smyslem zkousky. Taktez i dokazat mou kreativitu, komunikativnost, pohotovost, zodpovednost a podobne.  Jsem zvedave, jak se mi to cele podari, dnes pisi test, prilis jsem se na to nepodivalo, jen si precetlo zakladni informace a snad tedy to pujde.

Ovsem na konec uhnu dal od tematu, dnes me neustale rozptyluji myslenky... Na jednu osobu, na kterou vlastne bych melo mit zakazano myslet.. Nezminim, kdo presne to je, ale vim, ze to musim omezit.. Nebo spise rovnou tyto myslenky vymytit... Tu osobu uvidim zitra ..

Jsem Moss, ale nejsem to ještě úplně já

Mé pocity jsou zvláštní, abych pravdu řekl/a, je to dost složité, nejraději bych psal/a v mužském rodě, přijde mi, že je to mnohem lepší vyjadřování a nejspíše s tím také začnu, proč bych to měl/a nějak protahovat? Nebo by mi vlastně mnohem více vyhovoval fakt, že se mohu bez problémů před ostatními vyjadřovat, jak v mužském rodě, tak i v ženském. Tento problém je pro mě asi osudným.

Momentálně nevyřešitelným, protože zkrátka necítím to, co bych měl/a cítit na to, abych tento problém dokázal/a vyřešit. Nelíbí se mi rozdělení dle vzhledu a pohlaví, nemám rád/a, když někdo poukazuje na to, že se musíme nějak vyjadřovat, není jedno, jestli se budu vyjadřovat jako žena, či muž? Dle mých názorů to je jedno, jen to takto není uplatňované ve společnosti, ve které žiji. Právě proto je pro mě třeb ai anglický jazyk mnohem přijemnější, nikdo tam neřeší nějaké vyjadřování muže, či ženy.

Ustoupím od tohoto problému a budu se vyjadřovat jako ono. Tento blog je zde právě kvůli tomu, aby mi postupně a to jakýmkoliv způsobem pomohl vyřešit tento problém. Ovšem jde o to vyřešit určitý problém velmi komplexně, ne jen řešení jednotlivého malého problému považovat za perfektní výsledek. Či za něco vyřešeného. Jde jen o cestu, jak kompletně vyřešit problém mého sebeurčení.

Je pro mě složité si uvědomit, kým to vlastně jsem.

Z větší části mám pocit, že to má mysl potlačuje a nalhává mi spoustu věcí, které nejsou pravdou. Cítím, že jsem bylo někým, kým jsem chtělo být, ale nebylo to úplně tak perfektní, abych to dokázalo udržet, možná mi to celé bylo vlastní, ale po určité události, kdy jsem se dostalo na "reset", tak už to dál nemohu být já. To, co zde zbylo, to, co bych si tak moc rádo uvědomilo, zmizelo. Všechno je to pryč a já na sebe jen hledím do zrcadla a mám pocit, že toto nemohu být já, jediné, čeho dosahuji je to, že mě to děsí. V mé hlavě se oběvuje spousty myšlenek na to, kým to tedy vlastně jsem?

Přemýšlelo jsem. Ale ne nijak hluboce, zkrátka jsem se jen občas zamyslelo nad tím, proč se už necítím být v tomto těle spokojeno. Něco mi zde nesedí. Ale zatím jsem přesně nepřišlo na to, co. Možná mi nesedí celý můj život, protože se s ničím z toho nedokáži ztotožnit. Je to pryč, jde to kolem mě a já si to téměř nepamatuji. Pokud se pokouším si vzpomenout na to, jak jsem žilo před pár měsíci, či zajdu v čase ještě mnohem hlouběji, tak si vzpomenu. Vím, co jsem si myslelo, jak jsem se vnímalo, ale vnímám to spíše tak, že takto se vnímal člověk, který měl stejnou tělesnou schránku, co já. Jenže já to nebylo. Což je nejspíše problém. Zdá se mi neřešitelný, ale cítím se tak silné, že se pokusím to celé vyřešit a to zcela samo.

Vše, čím jsem byl, byla, je pryč. I když mi zůstalo spoustu rysů z té doby. Nyní vím, že to celé musím odstranit, deprimuje mě to, vyčerpává. Všechny ty znaky toho, kým jsem byl, byla, stahuje mě to do nesmyslné propasti, ze které mě už nebaví neustále vylézat jen o pár centimetrů a pak znovu spadnout. Nekonečný kruh mého jednání, mého života, který mi není nijak příjemný.

Začalo to .. Velmi pomalu to celé začalo a já se měním. Musím změnit vzhled, protože i když takto vypadám po tolik let, tak se v tom necítím. Nejsem to já. I když jsem měl tak dlouhé piersingy pod rty, které jsem tak moc milovalo a dokonce i teď je mám moc rádo, tak prostě musely jít pryč. Nejsem to já s nimi.. I když jsou moc pěkné a myslelo jsem, že mi bude líto, když je vyndám, ale opak je pravdou, já se bez nich cítím být více já.

Další věc bylo přestat jíst maso, což je pro mě dost zásadní, i když mi to přijde nesmyslné. Protože osoba, která zde byla předtím, měla velmi odlišné názory a i mě ty názory částečně přetrvávají. Je zybtečné se takto omezovat, protože osoba,m jež zde byla předtím zkrátka věděla, že jí je vš kolem toho ukradené, ale já se s tím nedokážu už ztotožnit a náhle jsem přestal jíst maso, nechybí mi to a mám spíše pocit, jako bych ho nejedl již několik let, vlastně snad nikdy.  Nelituji toho, že nejím maso, mohu se k tomu kdkyoliv vrátit, mohu. Ale nemám tu potřebu.

Velmi zásadní věc pro mě jsou mé vlasy, mám několik let, přesněji 7 let svou vysněnou platinovou blond, ke které jsem se celkem těžko dopracovávalo, protože jsem si nechtělo zníčit razantně vlasy. Po té barvě jsem vždy toužil, toužila, a vždy mě rozesmutněla představa toho, že bych o tu barvu měl, měla přijít. Už tu barvu nemám. Protože to s tou platinovou, to já nebylo. Bez lítosti se má barva vlasů, která pro mě byla skutečně z jednou nejzásadnějších věcí, změnila na měděnou. I když jsem se toho z počátku obávalo, protože jsem si tímto krokem nebylo vůbec jisté, tak jsem mělo nutkanou představu o tom, že to musím udělat, protože jinak to nebudu já. Následně poté mě polil pocit štěstí, protože náhle jsem to já. Ta barva to vše, to jsem koněčně já, ale ne úplný já...

Nevím, co dál se změní, protože já nemám utkvělou představu toho, kdo jsem a jak vypadám. Nemám představu o tom, jak bych to chtělo změnit, ale vím, že se necítím být já.