Opět je to tady, v poslední době mám neutálý pocit toho, že to mám skončit. Cítím se opravdu hrozně, i když jsou to všechno potlačené pocity, stále tu jsou a drásají mne. Už si nechci nalhávat, že na to nemyslím, protože na to myslím. Na smrt, na to, jak bych se nejraději jen celé dny a noci válelo v posteli a nic nedělalo, asi jen brečelo a litovalo se a vlastně i ostatní. Je mi ze sebe zle, podívám se na ebe do zrcadla a jsem naprosto znechuceno tím, co tam vidím. Je to neskutečně odporné. Nemá smysl to jakkoliv rozepisovat, protože nevidím na sobě nic pěkného, vše je naprosto odporné a já netuším, jak bych to změnilo a vlastně nevím, proč bych to měnilo? Abych se považovalo za krásné? Možná.. Jsem tak odporné.. A nejhorší na tom všem je, že jakmile se podívám i na svou osobnost, tak je to opět jen odporné. Nic krásného. Nejsem krásné ani vnitřně ani vnějším vzhledem. Nic pořádného neumím, mé schopnosti jou podprůměrné, jsem fakt k ničemu. Jen vyžívám svého otce a celkově lidi kolem sebe... Ještě si dovoluji být arogantní a n něco i furt stěžovat.. Co jsem to za zrůdu? Mám chuť se na všechno vykašlat, ale já neudělám tu chybu, protože na mě tu nezáleží. Je jedno, co cítím... Musím alespoň hrát dle M a uvidíme, jak to skončí.
Mé znechucení sama sebou je neskutečné a já na to raději hledět dále nebudu. Možná je to také tím, že jím dost cukroví, i když u toho drasticky cvičím a oblečení je mi stále stejně, mám ten pocit odpornoti i přes to. Zítra si dám velký oddech, tedy.. Chci tím říci, zítra hodně lehká snídaně, oběd i večeře.. Mám toho hodně.. Vše musím splnit.. Umýt okna, koupit barvu a narbavit vlasy, masku na vlasy i obličej, masáž, 1000calories workout, spinning 40 minutes, naučit se 5 stránek biblistiky, přečíst Musil do půlky Anglie, zkusit geocaching, zkoušet projev, promyslet si komunikaci a ještě tam narvu nějaký pohyb třeba japonské tanečky, to bych mohlo a procvičit angličtinu. Musím toho mít hodně a nesmím polevit, protože když to udělám, tak se propadnu do hloubky, ze které se nebudu moci dostat zpátky.. Mám tam nakročeno a s každým pohybem bych nejraději skočilo, abych mělo klid. Mé síly docházejí, jenže já vím, že je mám a má mysl se mi naží vnutit opak. Jsou to jen lži, celá deprese je velká lež. Já tomu už nepropadnu. Bolí to, ale na tom nezáleží, protože tohle neudělám.
Jdu dál a snažím se i posunout a vím, že to zvládnu, i když mé myšlenky jsou paradoxně někde u dna a nejraději bych se opilo a otáhlo kolem svého krčku smyčku, která by vše ukončila.
Mám tendence to celé jedním krokem skončit, ale.. Jde o to, že já napřed musím něco udělat a až poté, pokud to vůbec bude třeba, to skončím. Toto má být konečný boj nad člověkem, nad kterým chci zvítězit. Proto nic nevzdám a budu dál pokračovat, pocitům bolesti se budu oddávat až pak.
Vím, že za týden nejspíše brečet budu a budu dost zoufalé, protože se stane něco, co mě rozesmutní a já to budu muset i zapít alkoholem, aby to nebolelo tolik. I když bude to i tak stejně dost bolet. Na tu událost se musím příští týden připravit.
Žádné komentáře:
Okomentovat