Mé pocity jsou zvláštní, abych pravdu řekl/a, je to dost složité, nejraději bych psal/a v mužském rodě, přijde mi, že je to mnohem lepší vyjadřování a nejspíše s tím také začnu, proč bych to měl/a nějak protahovat? Nebo by mi vlastně mnohem více vyhovoval fakt, že se mohu bez problémů před ostatními vyjadřovat, jak v mužském rodě, tak i v ženském. Tento problém je pro mě asi osudným.
Momentálně nevyřešitelným, protože zkrátka necítím to, co bych měl/a cítit na to, abych tento problém dokázal/a vyřešit. Nelíbí se mi rozdělení dle vzhledu a pohlaví, nemám rád/a, když někdo poukazuje na to, že se musíme nějak vyjadřovat, není jedno, jestli se budu vyjadřovat jako žena, či muž? Dle mých názorů to je jedno, jen to takto není uplatňované ve společnosti, ve které žiji. Právě proto je pro mě třeb ai anglický jazyk mnohem přijemnější, nikdo tam neřeší nějaké vyjadřování muže, či ženy.
Ustoupím od tohoto problému a budu se vyjadřovat jako ono. Tento blog je zde právě kvůli tomu, aby mi postupně a to jakýmkoliv způsobem pomohl vyřešit tento problém. Ovšem jde o to vyřešit určitý problém velmi komplexně, ne jen řešení jednotlivého malého problému považovat za perfektní výsledek. Či za něco vyřešeného. Jde jen o cestu, jak kompletně vyřešit problém mého sebeurčení.
Je pro mě složité si uvědomit, kým to vlastně jsem.
Z větší části mám pocit, že to má mysl potlačuje a nalhává mi spoustu věcí, které nejsou pravdou. Cítím, že jsem bylo někým, kým jsem chtělo být, ale nebylo to úplně tak perfektní, abych to dokázalo udržet, možná mi to celé bylo vlastní, ale po určité události, kdy jsem se dostalo na "reset", tak už to dál nemohu být já. To, co zde zbylo, to, co bych si tak moc rádo uvědomilo, zmizelo. Všechno je to pryč a já na sebe jen hledím do zrcadla a mám pocit, že toto nemohu být já, jediné, čeho dosahuji je to, že mě to děsí. V mé hlavě se oběvuje spousty myšlenek na to, kým to tedy vlastně jsem?
Přemýšlelo jsem. Ale ne nijak hluboce, zkrátka jsem se jen občas zamyslelo nad tím, proč se už necítím být v tomto těle spokojeno. Něco mi zde nesedí. Ale zatím jsem přesně nepřišlo na to, co. Možná mi nesedí celý můj život, protože se s ničím z toho nedokáži ztotožnit. Je to pryč, jde to kolem mě a já si to téměř nepamatuji. Pokud se pokouším si vzpomenout na to, jak jsem žilo před pár měsíci, či zajdu v čase ještě mnohem hlouběji, tak si vzpomenu. Vím, co jsem si myslelo, jak jsem se vnímalo, ale vnímám to spíše tak, že takto se vnímal člověk, který měl stejnou tělesnou schránku, co já. Jenže já to nebylo. Což je nejspíše problém. Zdá se mi neřešitelný, ale cítím se tak silné, že se pokusím to celé vyřešit a to zcela samo.
Vše, čím jsem byl, byla, je pryč. I když mi zůstalo spoustu rysů z té doby. Nyní vím, že to celé musím odstranit, deprimuje mě to, vyčerpává. Všechny ty znaky toho, kým jsem byl, byla, stahuje mě to do nesmyslné propasti, ze které mě už nebaví neustále vylézat jen o pár centimetrů a pak znovu spadnout. Nekonečný kruh mého jednání, mého života, který mi není nijak příjemný.
Začalo to .. Velmi pomalu to celé začalo a já se měním. Musím změnit vzhled, protože i když takto vypadám po tolik let, tak se v tom necítím. Nejsem to já. I když jsem měl tak dlouhé piersingy pod rty, které jsem tak moc milovalo a dokonce i teď je mám moc rádo, tak prostě musely jít pryč. Nejsem to já s nimi.. I když jsou moc pěkné a myslelo jsem, že mi bude líto, když je vyndám, ale opak je pravdou, já se bez nich cítím být více já.
Další věc bylo přestat jíst maso, což je pro mě dost zásadní, i když mi to přijde nesmyslné. Protože osoba, která zde byla předtím, měla velmi odlišné názory a i mě ty názory částečně přetrvávají. Je zybtečné se takto omezovat, protože osoba,m jež zde byla předtím zkrátka věděla, že jí je vš kolem toho ukradené, ale já se s tím nedokážu už ztotožnit a náhle jsem přestal jíst maso, nechybí mi to a mám spíše pocit, jako bych ho nejedl již několik let, vlastně snad nikdy. Nelituji toho, že nejím maso, mohu se k tomu kdkyoliv vrátit, mohu. Ale nemám tu potřebu.
Velmi zásadní věc pro mě jsou mé vlasy, mám několik let, přesněji 7 let svou vysněnou platinovou blond, ke které jsem se celkem těžko dopracovávalo, protože jsem si nechtělo zníčit razantně vlasy. Po té barvě jsem vždy toužil, toužila, a vždy mě rozesmutněla představa toho, že bych o tu barvu měl, měla přijít. Už tu barvu nemám. Protože to s tou platinovou, to já nebylo. Bez lítosti se má barva vlasů, která pro mě byla skutečně z jednou nejzásadnějších věcí, změnila na měděnou. I když jsem se toho z počátku obávalo, protože jsem si tímto krokem nebylo vůbec jisté, tak jsem mělo nutkanou představu o tom, že to musím udělat, protože jinak to nebudu já. Následně poté mě polil pocit štěstí, protože náhle jsem to já. Ta barva to vše, to jsem koněčně já, ale ne úplný já...
Nevím, co dál se změní, protože já nemám utkvělou představu toho, kdo jsem a jak vypadám. Nemám představu o tom, jak bych to chtělo změnit, ale vím, že se necítím být já.
Žádné komentáře:
Okomentovat