Beze smyslu, žiji a jsem. Smysl nepotřebuji. Psal jsem Určité osobě, ale bohužel.. Jak moc bych si přálo, aby to šlo řešit i jinak, pozornost, poznání... To vše bych chtělo, ale bohužel.. Nic.. Nic..
NIC....
Cítím se beznadějně, nicotně a vím, že se musím posunout dál. Stojím na kousíčku útesu, na jeho okraji, hledím dolů a vím, že musím skočit a vyšplhat na jinou skálu, na mnohem vyšší a hodnotnější, vím, že tam na mně čeká něco mnohem lepšího, než je tady. Nechci se neustále klimácet tady, na tom malém kousku a stále u kraje, kde mi hrozí, že spadnu na druhou stranu a všechny mé snahy, to celé zahodím.
Musím opět zapomenout.
i když je to bolestné... Divné, zoufalé.. Musím zapomenout, jediné, co mohu si uchovat lidské mapy a informace, které jsou čistě objektivní, ale vše, o je subjektivně zabarveno, vše, čemu věřím, co mám rádo, či nemám. Všechno, co je spojeno s city zmizí.
Děsím se toho, protože to teď bude nárazové. I když vím, že jakmile to dnes udělám, tak se to změní jen z části, klíčové pro mě bude 14 dní následně, protože se to celé změní i já se změním a ujasním si všechno, co potřebuji, což mě děsí. Cítím se z toho zoufale a vím, že se z toho musím dostat samo. Protože mě z toho nikdo jiný nevytáhne. Musím sebrat všechnu sílu a energii a udělat to. Skočit. Bez obav a bez všeho kolem mě.
Přálo bych si více než zapomenout.
Stále mi zůstanou okraje mého smýšlení a to..
- nechci mít problémy, tak je nemám-
- život je tak smutný, že jen v ironii se mohu smáta to stále-
- na citech, pocitech, náladě nezáleží, jen na tom, co musím udělat-
- ostatní má pochmurná nálada nezajímá, to já jim musím do života vnést světlo-
- stěžovat si na svůj blahobyt je pokrytecké-
- především žít aktivně-
- analyzovat a opět jen analyzovat-
- adekvátně jednat a to stále-
.... zapomenout...
Žádné komentáře:
Okomentovat