Bohužel.
I když se neustále snažím být nohama na zemi a nemyslet na něco tak nesmyslného, jako je to, co mě teď užírá a odmítá to odejít. Pokouším se to zahnat, ale jediné, co mi přichází na mysl je bolest, tedy je potlačená. Někde hluboko se skrývá a já ji jen okrajově cítím. Není nijak velká, vlastně to není deprese, nic takového. Jen smutek, lítost, ta především. Štve mě, že to nejsem já, necítím se být samo sebou.. Je to hrozný pocit, který nevím přesně, jak bych pojmenovalo. Trápím se, protože tohle nejsem já. Jak jednoduché.. Teď jsem to pojmenovalo.
Potřebuji se cítit být tím mým já. Ale netuším jak.
Mám spoustu věcí, které se ostatním zdají být opravdu stupidní, protože to řeší většinou zásadně jen puberťáci, nebo se to zkrátka neřeší tak extrémně. Ale pro mě to je velmi rozhodující.. Nevím proč, jen to ptořebuji vyřešit. Tohle nejsem já.. Nejsem.. A to, že se mi postupně vymývá barva z vlasů mě děsí, protože ta platina pod tím... To ke mě nepatří, i když jsem s tím bylo před pár dny spokojeno... Neřešilo to a podobně, nyní mě to děsí.. Musí se to změnit. Musí..
Ale v mé mysli je něco jiného.. Je tam jedna osoba a já ji dnes uvidím.. Ráno a bude to trvat jen 90 minut.. Jak útrpné a pak mohu čekat další týden na dalších 90 minut.. A stále dokola.. Ano.. Je to pro mě dost drtivé a na tu osobu nechci myslet. Nevím proč na ni neustále myslím? Proč? Vždyť tu osobu ani neznám, jen velmi okrajově a přes to.. přes to celé.. Stále o tom sním.. Bez naděje, jen s tím, že budu doufat, že si mě letmo všimne a možná mi věnuje úsměv? Stačila by mi i malá pozornost... Ano, dosáhlo se mi jí a to několikrát, ale... To není to, co já potřebuji.. Přeci jen bylo to příliš obyčejně, i když je fakt, že minulý týden to bylo nejlepší. Protože se naše pohledy neustále spojovaly a dokonce na mě i dvakrát sám od sebe promluvil a jednou dokonce jen, aby mi něco sdělil a to bez jakýkoliv účebních prvků.. Je to komické takto smýšlet. Ale vždy se na tu osobu těším, ale zároveň mě přepadává úzkost, deprese.. Nemohu jít ani téměř spát, protože na tu osobu neustále myslím a je mi hrozně líto, že ji nikdy nebudu mít možnost poznat, ale něco ve mně chc eza to bojovat. Ale já za to bojova tnemohu, protože napřed musím seberealizovat samo sebe. Bez toho to nelze... Těším se na ráno, těším se na tento den.. I když bych se nejradjěi schoulilo do klubíčka a brečelo jako malé dítě, které postrádá svou maminku, nebo tatínka.
Ovšem jediné, co udělám, je to, že si uklidím postel a odlíčím se.. Lehnu si a budu chvíli číst jednu knihu. Pak spát. .. Nikdy bych netušilo, že se musím dostat zrovna do situace, kdy toužím po někom, kdo je pro mě nadřízený a především... Mno, myslím, že tohle radjěi zmiňova tnebudu, je to příliš jasných detailů a myslím, že není dobré to zmiňovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat