Ráno jsem se cítilo otráveně, bylo jsem v hrozné depresi a přednáška s člověkem, o kteérm neustále sním, mě do té deprese uvedla mnohem rychleji, než bych si dokázalo představit. Cítilo jsem se o dost hůře, protože ta osoba mi nevěnovala ani jedený pohled, alespoň takto jsem to cítilo. Bylo to bolestné, ale muselo jsem to snést. Netušilo jsem, co mám dělat a chtělo se mi hrozně brečet, ale nemohlo jsem. Po hodině, co jsem šlo tak aktivně první z učebny, jsem tam velmi rychle vlétlo zpátky, až na mě v tu chvíli všichni dle slov mé spolužačky upřeli zrak. Poté jsem odmítalo odejít, protože jsem tam nalezlo osobu jméněm P a rozhodně jsem netoužilo ji potkat, bylo to tak děsivé, že jsem tedy nakonec vyšlo ven a ten dotyčný na mě něco plácal, já na něj ze šoku křičelo a bylo to dost trapná scéna, nakonec jsem trapně uteklo pryč a tím to celé skončilo. V tu chvíli mě všichni přebyli energií, protože se na mě upřela všechna pozornost a dle slov mé spolužačky hned za námi šel i přednášející, kterého jsem bohužel nebylo schopné vůbec vnímat. Poté jsem si s ním šlo tedy rozumě promluvit, před všemi mi řekl, že chce po mě jen své knihy, což bylo dost trapné, protože to vypadalo, že je vina jen na mě. Ale přežilo jsem to, následně jsme si šli na Mary, ale zdálo se nám to dost divné, takže jsem nakonec volalo S, který mi řekl, že to není Mary, ale něco jiného, ale to už jsme to měly v sobě a nějak nás to netrápilo. Byl klid.
Následně jsem obvolalo spousty lidí a s jedním z nich se vidělo, dotyčná osoba mi řekla vše potřebné, s čímž se nedokážu nijak smířit, protože to bylo nemožné a já si připadám jako ve velké propasti s tím, že všichni jdou proti mě, celá tato situace posilule jen mou paranoiu a já nevím, co s tím mám dělat. Cítím se na dně, zničeně a tak se už opět jen přiblble usmívám a snažím se zakrýt všechno ohledně toho, co mě deptá. Chci to vzdát, jsem někde v nějaké pasti a nemohu se vyhrabat ven, protože zde nejsou žádné úchyty. Stojím v té malé temné díře a hledím vzhůru s pocitem beznaděje, nechci volat o pomoc. Jen se slzami v očích, které se neustále obnovují stále sedím a přemýšlím o tom, jak tuhle situaci zvládnout. Nevidím naději, ta utekla již předtím, vlastně jsem si ani nevšimlo, že by odešla, ale vím, že tu již není. Natahuji své paže a doufám, že by je snad někdo mohl zahlédnout a chytit. Říci mi o tom, že mě vytáhne, ať chvíli vytrvám a budu z toho venku.Nikdo však nevidí, jak by mohli, když neví, že v této pasti jsem, muselo bych křičet, ale já to neudělám. Nemám na to sílu, mám pocit, že nic neznamenám a ono to tak skutečně je. Nezajímají mě řeči typu, že je to jinak. O tom, jak je každý jedinečný a podobně. Protože já vím, že tohle já nejsem, ano moc rádo to nakecávám ostatním, i když tomu nevěřím. Moc rádo povbuzuji ostatní a ukazuji jim jejich jedinečnost, ale samo vím, že já toto zkrátka nejsem. Jedinečnost a to, že by snad na mě mohlo i záležet se mě vyhýbá.
Po tom všem, co jsem se dnes dozvědělo, nedokážu pokračovat, akorát to celé potlačuji. Je mi to líto, protože pana M jsem skutečně milovalo a on.. On.. Chápu, že to potřeboval, ale.. celé je to hrozně bolestné. Spousty zvlástů, které nedokážu nijak více pochopit. Jsem zavřený v bublině a potřebovalo bych vypnout. Zhroutit se a nic nedělat. Ale to neudělám, budu dále pracovat, i když myslím, že opět požádám Viktora o určité stopnutí čehosi, je to moc uklidňující, taková uvoňující terapie.
Žádné komentáře:
Okomentovat