Začalo jsem si psát se jednou slečnou, budu ji nazývat slečna V. Je dle mě okouzlující, ale nejsem si jisto, jestli budeme sdílet i jiné, i přes to celé ji chci poznat nějak blíže. Od pohledu je velmi přitažlivá. Ovšem má mysl stále sní o Určité osobě, jako bych ji snad milovalo, jenže vím, že tento cit skutečně necítím. Je to spíš lítost toho, že nikdy nebudu mít možnot tu osobu nějak více poznat, protože jsem naproto neschopné. Je těžké, opravdu těžké pracovat na více věcech najednou tak, aby byly efktivní, jenže já to musím dokázat a i u Určité osoby. Nesmím e toho bát a musím jednat, ne jen čekat a brečet nad svou neschopností.
S panem V se vídám a většinou tu zůstává přes noc, ale jen ležím vedl sebe, nebo se díváme na televizi, či i povídáme. Náš vztah se o dost posunul, k lepšímu dle mě, ale spoutu lidí by řeklo, že je tomu naopak. Vlastně je faktem, že jsem do něj nejpíše zamilováno. Nebo bylo. To je přesnější. Ale všechny mé city odpluly. Nejen od něj, od všech, jsem lidmi jen fascinováno a někde uvnitř je stále ten nostalgický nutkavý pocit toho, že s těmi city nemohu nic udělat, proto je musím dát pryč. Mrzí mě to. Cítím, že to jejich života nepatřím, což je samozřejmě dobře, ale.. Nic..
Mám neustále pocit toho, že už nemohu, každý den sse budím s tím, že už nemohu vstát. Nevím, co mám dělat a nějraději bych nějak odstranilo to napětí, které se mě drží. Místo toho si to celé uvědomím a uklidním se. Tak to má být. Nemohu hledět na své emoce, nejsou potřebné, naopak. á
Tancuji na tenkém provazu, balancuji a dole nemám žádnou záchranou síť, jen naděje a jistotu v tom, že to nezkazím a přesně znám své kroky a nejen své, al i druhých, kteří jou přede mnou, či za mnou a mohou kdykoliv rozhýbat provaz tak, abych to nedokázalo vybalancovat a nespadlo. Musím je sledovat a neudělat chybu, protože ta chyba mě může stát vše, co nesu sebou na druhý břeh i můj život.
Opravdu se snažím posunout tam, kam potřebuji, city vynechávat a jen dřít, i když ne na plno, stáel mohu víc, jenže to já nejsem.. Když budu více dřít, tak se zhroutím a to i fyzicky, dělám maximum toho, abych to přežilo a bylo v pohodě, nehodlám začít dřít a zničit se. To není chytré. Vždy mi musí nějaké ty síly ještě zbýt.
Deprimuje mě má postava, můj celkový vzhled.. Cítím se tak odporné, naprosto odpudivé, ale myslím, že na tom nezáleží, protože je jedno, jak moc jsem hnusné, v mém životě totiž vztah a cokoliv podobného nebude nikdy existovat. Jsem odporné i svou oobností a... A.. Je mi to líto, jenže tak to prostě má být. Opět by se mi nejraději vyronily slzy, jsem tu samo, takže mohu plakat, ale myslím, že na to nemám čas. Pláč a bolest se mi momentálně nehodí, musím totiž jště přečíst tu knihu.. Povinná literatura do školy.. Takže se zhluboka nadechnu a vše vhodím do trezoru. A pak budu dál psát tento článek a nebudu už se dál zabývat tím, co cítím. To mě totiž oslabuje. Nesmím být oslabené.. Musím být silné. Nahodit úsměv a nic nebrat opět vážně. Ironie, sarkasmus, cynismu, ovšem především pozitivnost a akčnost, to je to, co potřebuji.
Když už je tu ta literatura do školy, tak jsem zjistilo, že jaksi nemám téměř nic přečteného, vlastně čtu neustále něco jiného.. Momentálně se má myl třese na knihu od Wolfové Vagina, kterou bohužel nemám, ale strašně rádo bych ji mělo, nebo půjčilo.. Prostě ji přečetlo a také chci číst Baumana, má dle mě zajímalou typologii, tedy jestli se to dá vůbec nazvat typologií. A Kellera mám také moc rádo.. Ovšem spíš je to tím, že má ladný styl vyjadřování a to se mi líbí.
Momntálně na mě čeká Musil a jeho vývoj sociálního státu v Evropě, což se nečt špatně, ale.. Vývoj v Německu mě příliš nezajímá a nad tím, jak je to v Anglii.. No, dejme tomu, že jsem očekávalo lepší systém a Švédsko? Nad tím celkem slintám závistí.. No, dnes to nějak dočtu a pak se vrhnu na Baumonovu Sociologii, kterou chci prolétnout, přeci jen zajímá mě to. Ale to až zítra..
Dnes by to chtělo ještě vyprat zbytek špinavého prádla a možná se podívat na pár dílů Tokyo Ghoul a... Ano, na biblistiku.. Ten předmět mě tu straší..
Žádné komentáře:
Okomentovat