Konečné znění

Jsem rádo, že jsem se včera mohlo pobavit s H o psychopatovi. Protože to také zažila a sama mi potvrdila, že to byla zábav a bylo to fajn, ale teď už je na čase si žít fajn život. Jsem moc rád za to, že i když jsem z toho tématu uhnul, ona se k němu vrátila a naopak se ještě zeptala, proč se o něm nechci bavit, tím mi dala najevo, že by bylo dobré to nezávvně probrat, protože o nic už fakt nejde.

Důvod toho, proč jsem to odmítla řešit, byl to, že mi přišlo, že toto téma nemá smysl. Lidi to jen otravuje a já si tímto tématem jen kazím vztah s nimi. Což u H tak nebylo a já nyní vím, že jsem to moc rádo probralo. 

Shodli jsme se na tom, že byl sic dost inteligentní, ale stále dost nevyzrálý na určité věci. Taktéž bylo jasné, že určitým způsobem trpí, s čím souhlasím, ale ta jeho dokonalot neznala příliš meze. "dokonalost".

Kdo to nezažil, kdo jej nepoznal, nikdy nemůže pochopit to, co jsme zažily, protože to bylo tak dokonalé. Perfektní. Ano, bylo to skvělé a já i náhle díky H uvědomil, že nemá smysl na psychopata být naštvaný. Nemá to cena, protože on mi ukázal novou cestu. Díky němu nejspíše nejsem tak zamrzelý a omezený, i když je to jen v porovnání  s většinovou společností.

Už nejsem schopno to vnímat tak negativně, jak jsem to vnímalo. Prostě už to o tom není. 

Vrátím se s myšlenkami k Určité osobě, kdy jsem se smířila se vším možným  prostě si řekla, že na ni kašlu  zapomenu a nebudu to nijak vnímat.. Vážně jsem ji začala ignorovat a bylo mi lépe. Bylo to krásné a já byla schopna jej vnímat neutrálně a vidět to tak. Ovšem pak jsem se s tou osobu začala setkávat na pracovní úrovni a.. I tak jsem byla schopna to vnímat krásně neutrálně a všechno kolem toho jsem tak skvěle zvládal. Jenže ta osoba bohužel ke mě se začala chovat až příliš... Jak to jen popsat.. Mile a snažila se mi vyjít vtříc. Což jsem též dokázal pochopit a vysvětlit i to nějak neutrálně. Protože to je prostě obyčejné a v pohodě.

Už jsem si zvykl na to, že ta osoba si mě mezi těmi tvářemi pamatuje, dokonce i to, že i pamatuje mé jméno.... Ale.. to co se stalo včera...

Nevím, co si o tom myslet.. Nevím.. Jsem zmaten, myslím si, že to bylo omylem, každý občas dělá chyby a omylem se může sstát cokoliv..

Shrnutí, aneb odešel

..aneb už nemám o čem psát, protože náš psychopat prostě zmizl.
Nuda.
Jediné, co bych teda rádo napsalo je to, že míčím na tetování a, že jsem poznalo naprosto skvělé lidi, kterých si prostě vážím. Je to prostné, jak jsem již psala.
Chodím běhat a celkem posiluji, také hodinové procházky mi nechybí téměř každý den, ale stále to může být lepší.
Dál?
Čtu. A nic jiného zajímavého nedšlám.
Takže vážně nemám, o čem psát, protože on zmizl. Teda ne, že by mě to netěšilo, protože jeho osoby, bylo vážně už dost, ale na druhou stranu mě to celkem štve.
Protože jsem čekala, že to bude zajímavější, jak on sám popisoval, ale nejspíše jen machroval a nic z toho nebylo.. Nuda.

Přežrala jsem se čokolády, až je mi z toho skoro zle, ale věřím, že to mohlo být vždy horší, takže koukám na nějaké filmy a vlastně i anime a přemýšlím, co budu celý den konat.

Nejspíše by to chtělo vyčistit počítač.. Už se dlouho nijak nečistil..

Dále bych si mohla něco uvařit.. Mno, Vlastně si udělám ten uzený tavenýr, co mám v lednici, vzhledem k tomu, že má spotřebu do 9.3. Tak by to bylo fajn a k tomu ledový salát a možná brambor? Ale na přílohu nemám chuť, takže mi stačí jen ledový salát a rajčátka.. Mmmm...

Půjdu běhat.

Budu číst.

A zametu, když už jsem dneska uklidnila, tak to dotáhnu, protože jediné, co mi zbylo je zamést. Což je dost zásadní.

Podívám se na anime tokyo Ghoul. Vypadá to zajímavě a dle několika dílů, to bude asi i dost vtipné.

Uvařím si jídlo na pondělí a rozmyslím si termíny, kdy mohu jít na stáž. Každé pondělí chodím totiž jako dobrovolník.

Zvyšování pozEneru a plány na stáže

Aneb poslední dny se nedělo nic zajímavého. Stále dokola dělám určité věci a nic. M se neozval, místo toto se ozval jen A, který je mi již jasně někde, protože jeho nestabilní chování mě nezajímá. Každý by se měl umět rozhodnout a já mu šance na spolupráci dávám neustále a pokud o to skutečně bude stát, tak ať mě kontaktuje v lepší čas než, když jdu na diskuzi ohledně Proud.

PozEner se mi krásně zvyšuje, dělám pro to hodně, ale stále ne dost, protože vím, že mohu udělat stále víc. Je to složité.

A co dále? Začínám nový rozvrh ve škole a zatím to není zase tak zlé. Poté mám domluvené dobrovolnictví v organizace Naděje. Nechtěl jsem to přímo zmiňovat, ale myslím, že tím nikoho nepoškozuji. V pondělí si jdu potvrdit smlouvu a vzhledme k tomu, že kolektiv lidí, co tam jsou již znám a vycházím s nimi dobře, tak se tam těším. Co se týče mých dalších praxích, tak zmíním další 3 organizace, kde by mě zajímalo jejich fungování. V Naději jsem bylo na praxi a byl jsem skutečně spokojený s jejich fungováním a celkově i s kolektivem lidí, z toho důvodu jsem se odhodlal tam jít i jako dobrovolník. Čas mám, takže se mi to perfektně hodí. 

Další organizaci, kterou jsem oslovil byly Boromejky. Do detailu zmiňovat nebudu. Tam mě čeká stáž až v létě, již rok jsem přemýšlel o tom, že tam půjdu, takže potvrzení smlouvy a jasně daný termín mě téměř hřeje u srdce. Netuším, co pořádně očekávat, ale to samozřejmě uvidím. I když toto celé je celkem mimo mé zaměření. 

Organizaci, kterou jsem oslovil poté je Maltézská pomoc, na kterou jsem slyšel spoustu pozitivních názorů¨ohledně jejich fungování. Mají také působivé video, takové milé a nenucené. Tedy ne, že by i ostatní organizace neměly dobrou upoutávku, ale tady je to takové nenucené, spontánní a jemné. Původně jsem plánoval méně hodin, ovšem pravdou je to, že netuším, kam narvat další organizaci? Jakou další oslovit? Poté jsem si uvědomil, že těch pár hodin je skutečně málo na to, abych si dokázal uvědomit, jak to tam funguje, takže bych byl moc rád, kdybych tam mohl být déle. Problémem však je, jestli mi to bude umožňěho. Pár lidí mi řeklo, že tam mají s praktikanty opravdu narváno, tak nevím. Nechci oslovovat další organizaci. Ale když mi nic jiného nezbude, budu k tomu donucen.

Poslední organizací, ve kterou jsem opravdu chtěl praxi je Armáda spásy. Kde opět v létě. A opět hodně hodin, takže jsem zvědavý, jestli mi na ty hodiny kývnou. Přeci jen za týdenní praxi, kdy se seznámím s okrajem fungování organizace, to je dost málo viz u organizace výše. 

Vzhledem k tomu, že praxe v Naději byla týdenní a byla opravdu hodně krátká, tak jsem rád, že mohu být i dobrovolník a tudíž poznávat více fungování organizace a celkově být nějak ku pomoci.

Toto celé je hodně orientační, ale raději si to celé vyřeším, člověk nikdy neví, jak jisté věci dopadnou, tudíž není zlé, když si to celé zařídím. Při nejhorším se to prostě jen zruší. Ale já jsem odhodlán k tomu vyhrát a užít si i všechny stáže.

Snažím se být jemný, hodný a to zcela spontánně a jde to. Včera jsem byl na diskuzi rádia Wave Pod proudem, což byla pro mě velmi přínosná diskuze, ujasnil jsem si určité informace, které jsem ještě neměl přímo ujasněné a také se zamyslel nad tím, jestli, až tedy vyhraji budu chtít skutečně něco měnit. Jestli prostě vážně budu chtít být tím Gabrielem, kterým jsem vlastně býval. Jenže, jestli jím budu chtít být i pro ostatní, aby mě takto vnímali. Myslím, že toto posouvám někam na později, nepotřebuji to. Nyní ne.  

To samé s Určitou osobou, tento problém odmítám momentálně řešit. Je to blbost a všechny tyto věci jsou zkrátka tak nepodstatné, že nevím, proč bych se měl nad nimi jakkoliv pozastavovat? Když ani mě samotnému za to nestojí ztratit čas přemýšlením nad tímto.

Dnes jdu opět na přednášku s Proudem a mnoha dalšími a zítra plánuji kino s Jako Doma. Myslím, že po tomto všem budu mít pozEner vysoký a to nemluvím o dalších aktivitách, které dělávám k tomu a fungují perfektně.

Vše špatné je jen minulost (61)

Ano přesně tak. Všechno zlé a špatné je minulostí a další věci, které by se mi mohly třeba zdát zlé? To už je jednoduché, proč bych to mělo tak prožívat? zbytečné.

O nic totiž nepůjde. 

Krásný den, svítí slunce, sem tam se něco tak trochu pokazí, ale to mě nevyvádí z míry, protože nemám důvod se cítit nějak špatně. Spíš naopak. Všechno je perfektní.

Dnes byl takový chaotický a .. No zvláštní. Vše zvláštní. Až se mi to dost líbilo.

Věřím, že zítra to bude opět lepší a ano je fakt, že každým dnem je vše dokonalejší.

Jedu domů a o víkendu plánuji jen samé smysluplné a především aktivní činnosti. Nechci se nudit, jen tak sedět v koutě.

Tedy u notebooku. Notebook a internet je už dávno zapovězená činnost. To samé hraní her. 

Je to k ničemu! Jen to zapatlává čas, který se dá trávit mnohem lépe. Hry jsou možná zábavné, ale k hovnu. Ano! Je to k ničemu! 

A co dál? O Určité osobě psát nemusím, to mě nějak nebere. Stejně tam jsou jen sympatie, které mám i u jiných osob, které si přeji poznat. 

A náš Drahý? Tam je nuda. On se neozývá a nic zajímavé se neděje.. Budu doufat, že se ozve v nejbližší době, ale nevypadá moc nadějně, asi budu muset opět psát o svém životě.. Bla bla bla.. 

(LOL)

Úspěšně zakončený zimní semestr (62)

Po dnešní noci, kdy to bylo otravné a především nic moc jsem zkusilo dát poslední zkoušku svého semestru a to právo. Základy práva. Po hodině a půl mi to dal za 3 stěží, ale přeci jen dal. Můj poslední pokus se tedy vydařil a já tento předmět nemusím opakovat, za což jsem moc rádo. V letním semestru jsem si zapsalo 15 předmětů. Protože prostě chci. S tím, že na jeden z nich nejspíše budu chodit tak, abych ho mohlo opakovat, protože je ráno a mám trochu problém na tento předmět chodit. takže si nejsem jistý, jestli tam vážně budu chodit, jestli budu chtít vůbec splnit jakési podmínky pro připuštění k testu. Tento předmět mi prostě vadí, takže se mi na něj zákonitě chodit nechce, jenže na druhou stranu tam chodit chci. Je to složité rozhodnutí, proto to nechám volně plynout a možná tam chodit občas budu, ale na jakousi seminární práci se pro tento rok vykašlu. Mám jich totiž až příliš. Nejméně 5 dalších prací, takže myslím, že po tomto zhodnocení je jasné, že občas na tento předmět půjdu, ale seminární práci nejspíše nestihnu. Uvidím. Příliš to už nechci řešit, je to otázka až příštích týdnů. Momentálně je to můj první semestr, kdy jsem dal všechny zkoušky! Perfektní!

Ale je mi to opět ukradené, vnitřně je mi to jedno. Cítím se dnes neutrálně. Ani dobře, ani špatně. Zkrátka neutrálně a tento stav mi vyhovuje, je to takový klídeček, kdy je dost komické to, že jsem to právo dostal. 

Splnilo jsem požadavky, co mi určil pro dnešek Viktor a díky tomu jsem spokojené s dnešním výkonem, i když stále mám, co zlepšovat. 

Drahý se mi neozývá a mě to začíná býti více než ukradené. Až na určité věci, které o mně navykládal, je to otravné. I když toto je také nic moc. Jen se mohu smát nad těmi žvásty, které jsou krásně důvěryhodné a prakticky si je člověk velmi snadno uvědomí, což se mi líbí. Je vážně tak dobrý ve svém řečnictví, že se mu ani v tomto nevyrovnám.

V čem se mu vyrovnám?

Kdo ví v čem, nezáleží mi na tom. Nechci se mu rovnat, nechci být nad ním, nechci být ani pod ním. Chci být někde mimo něj, ale zároveň vím, že by mohl být vůči mě aktivnější. Jenže myslím si, že mé jasné řeči toho, co a jak bude, na to nebyl zvyklý a tak prostě čeká v koutě. Tedy jen, co se týče mé osoby. Nejspíše se prostě zajímá jen o jiné..

Mám klid. 

Dnes jsem si uklidilo. Konečně je tu čisto! Krásné!

Zítra se uvidím s A a ukážu mu určité triky, které snad vyzkouší. Neměl by se tomu poddávat, i když je to velmi snadné, pokud se podíváte na našeho drahého psychopata a jeho úspěch a klidný výraz, tak je to dost děsivé. Jenže já hledím i jinam, hlouběji a tam on takový není. Je to jen znuděný bohatý kluk, co je tak moc zoufalý, že neví, co má dělat, jak utišit ten neklid. 

Nic více v něm nevidím. 

?63?

Docela záhadný den.

Ener se mi pomátl, takže to tak dopadlo, ale nemohu si stěžovat, dokonale jsem zaplnilo všechnu prázdnotu, všechno prázdné zákoutí, které se dalo. Takže spokojenost (?)

Chci se učit španělsky, je to krásný jazyk a vím, že mi bude určitě někdy nápomocný, třeba až budu chtít hovořit s Antim, jehož angličtina je mnohem horší než má. Teda.. Chci říci, je naprosto otřesná narozdíl od té mé. Takže se mi španělština bude hodit. Je to potřebný hoch. Akorát ho asi bude trochu štvát, že už nemám platinu, kterou si tak on pečlivě udržuje. 

Je to zábava dnešní den. Létáte ve snech, létáte v realitě. Ale dost už o tom, já se vrátím k našemu drahému psychopatovi, který je určitě nadšený tím, že ho tak nazývám. Jenže toto jsem nevymyslela já, takhle ho nazval někdo jiný a já se toho jen chytla.

Tak co drahý? Nic moc.. Dneska jsem Tě ani neviděl. Neukázal si se, nezavolal, nenapsal, prostě nic. To je nuda. Myslelo jsem, že se ozveš, ale mám takový dojem, že máš lepší zábavu než jednat se mnou. Což mě dost otravuje.. Proč proč nejednáš i se mnou?

Je to Adam, že? 

Chceš si hrát s enerama? O.K. Přijímám výzvu a víš co? Bude to zábava,.

Mno, sen tam, sen sem. A opět proč ne?

Zaplňování prázdnoty pokračovalo, teda spíš přeplňování jakéhosi prostoru, který už byl naplněn.

Raději to nehrotím, ovšem snažím se "zachránit" Adama. Je to docela srab. Proč se jen tak nechává tyranizovat tím volem? Tedy naším psychopatem..

Možná trochu žárlím, přeci jen náš psychopat se zaměřuje na něj a mě nechává na pokoji, takže se nudím. Žárlivost je mocná vlastnost. Mocný pocit. 

Jestli toto čteš drahý, tak bych byl moc rád, kdyby si se zajímal také o mně! Přeci jen proto píšu tento blog a bez Tebe to nemá prostě smysl, tak o čem mám teď asi tak psát? Když už jsem o Tobě druhým dnem nic neslyšelo.....

Mno, nemám bohužel žádné myšlenky, jen to, že se musím učit na mou poslední zkoušku a to jest právo. Není to tak zlé, ale není to ani dobré. 

Co dále? Run Lola RUN!

Perfektní film. 

Protože vždycky všechno dobře dopadne, i když se to tak nezdá. Můj optimismus mě neopustí. 

Bohužel tento den se nedá příliš dobře shrnout, protože prostě Náš drahý se mi neozval a tudíž nemám žádný zážitek, prostě nic.. A nikde nic.

Já v tomhle světě nemohu žít!

To nejsem já, to, co tu hraje na to, abych nějak vyhovoval. Já prostě nebudu vyhovovat lidem, protože jsem "ta divná". Nedokážu se chovat konvenčně, nebo ano dokážu to, ale to prostě nejsem já a já se nechci skrývat, přetvařovat. Hrát neustále jakousi hru a držet samo sebe na jakýchsi hranicích něčeho přijatelného pro společnost. Pro lidi kolem mě. Když už žiji tento život, tak to chci být já. 

Chci ho žít jako já, ne jako někdo jiný. Jenže to společnost odmítá. 

Jsem divná, vadná, zvláštní, na drogách, psychicky nemocná, v sektě... Ano?

Jenže já ani jedno z toho nejsem. Jen to jsem já. Smýšlím jinak, nejspíše se i chovám jinak a vyjadřuji se jinak. Jsem neschopné.

Dnes jsem hodně přemýšlelo, nejen, že mám potřebu se vyjadřovat jak se mi zachce, co se týče mého rodu. To totiž obtěžuje lidi opravdu nejvíce, ale já to už nechci skrývat, chci se vyjadřovat tak, jak je mi to příjemné a to prostě je i jako ON, ONA, ONO! Prostě to tak chci a skrývání mě akorát přidává do nekonečného kruhu, ze kterého se nedokážu dostat jinam. Jen tam dokolečka běhám a cítím se hrozně. Na druhé straně je zde i chyba toho, že nejsem schopné fungovat v této společnosti. 

Hodně jsem se zamyslelo nad tím, jestli vůbec takhle chci žít. Fungovat. Jakákoliv práce mě unavuje, ano pravdou je, že jsem schopen takto fungovat a pracovat. Jenže jen pokud ta práce povede k někomu jinému než ke mě samotnému. I přes to, vztah dle mě snad ani nemohu najít. Nehodlám jej hledat. Ale cítím, že se mnou nemůže dokázat někdo vést partnerský vztah, milostný. Cítím, že nemohu nikomu vyhovovat a taktéž cítím, že on nemůže takto vyhovovat mě. Nevím proč. Nechci se někomu přímo svěřovat, sdělovat mu vše, co mám v hlavě. A především pravdu bez všech těch sladkostí okolo ní. Nejsem stvořen pro to, abych mohl vykonávat nějakou práci, mít nějaký domov, příjem, partnera, rodinu, záliby.. Když se mi tento život mihne před očima a já si to jen představím, je mi z toho zle.

Nevím, proč mám tak velkou tendenci být sám, bez přátel, rodiny, přítele.. Bez všeho. Nevím, kde se ve mně ta tendence bere. A nejraději bych v tu chvíli, jaká je nyní, se všemi ukončil kontakt. Všeho se vzdal a skončil na ulici. Kde by se to nakonec nějak zakončilo samo.

Tato tendence, nutkání je silné, ale nikdy to není natolik silné, abych si nebyl schopen uvědomit to, že jsou to jen pocity a na mých pocitech již dávno nezáleží. Ty prostě sic existují a nutí mě přemýšlet jinak a bolí, ale to je vše. 

Vlastně nechci být vnímán většinovou společností jako někdo divný. Ale nechci se skrývat, přetvařovat se. Tohle je můj život a já nechci být odsuzován za to, kým jsem. To celé jen, protože takhle společnost musel aurčit jakési normy a já do nich prostě nezapadám. Chci se vyjadřovat a chovat tak, jak skutečně jsem. Propadám do zoufalství z toho, že se budu muset v životě posunout dál a to nechci. 

Čím dál více si uvědomuji to, že nemá smysl cokoliv hledat, možnosti toho, jak by mi vyhovovalo žít. Nemá to smysl. Čím dál více jsem schopen si taktéž uvědomit to, že jsou to jen pouhé lži z mé strany k tomu, že mě v tomhle světě něco zajímá. Neustále se snažím přisuzovat k věcem jejich důležitost. Snažím se nervovat se nad zkouškami. Nervovat se nad tím, že když nebudu mít docházku na přednáškách, či nějaké jiné práce a podobně, tak to bude zlé. Snažím se neustále pokládat důležitost tomu, jak se stravuji, jaké čtu knihy, jak se učím novým věcem. Jak šetřím, jak utrácím. Materiálním věcem, obžerství. Sportu a praxím.. Dobrovolnictví, lidem kolem mě. Zvířatům. M..Mému vzhledu, vztahům.. Láskám.. bydlení.. Je toho tolik, čemu se snažím naivně přisoudit důležitost. Neustále si to vnucuji a dokonce tomu i často věřím a dle toho se především chovám. Jenže to jsou lži. 

Mně na těch věcech skutečně nezáleží, já to tak necítím. Necítím se zle, když nedám zkoušku, nebo když mám opakovat předmět. Necítím se zle, když sním rafinovaný cukr a to ve formě celé mléčné čokolády. Necítím se ani dobře, když komunikuji s určitými lidmi a užívám si s nimi nějaký pěkný den, taktéž když dám nějakou zkoušku a vyjde mi práce, či něco podobného. Já u toho ve skutečnosti necítím nic, jenže chovám se naopak. Je to jen póza, kterou se snažím nalhat si, jak mě to tady baví a jak má smysl žít dál.

Lži.. Lži.. Samé lži.. Na čem mi skutečně záleží? 

Na lidech. Nebo spíše na tom, že když už je můj život tak strašně zbytečný, tak chci alespoň pro ně něco udělat. Jejich život totiž takový není. 

Opět mě zachvacují pocity nechutenství, znusení ze sama sebe. Z toho jaký jsem, z mé nechutné osobnosti a ještě odpornějšího vnějšího vzhledu.. Je to tak odporné, že bych z toho brečelo. Sebelítost. Kterou si nezasloužím. Takže si to jen uvědomím a tiše zavřu oči a raději půjdu dál hrát..

Když už na mě nezáleží, tak na A ano.. Je mi to líto, ten člověk to nesmí vzdát.. Chci mu pomoci, ale nevím, jak bych mohlo.. Nevím to, ale vím jistě to, že to takto nenechám. I když si mi udělal to, co si mi udělal a bylo to vážně odporné.. Hodně odporné, nikdy na to nezapomenu. Jenže má drsná nátura to zvládne. Nakonec přeci jen žádné následky z toho jsem neměla. Žádné drsné a dlouhodobé následky, tím chci říci. Nic se vlastně nestalo, nesmím nic tak prožívat.... O nic nejde..

Nikdy o nic nešlo, jen nahodit úsměv a fungovat..?

NE:. už opravdu netoužím po tomto přetvařování....

Smysl beze smyslu (64)

A nic zvláštního se neděje. Jdu celkem v pohodě, ale není to nejlepší. Zítra se chci posunout ještě dále. Lépe a rychleji a věřím, že to půjde. Stále mám jisté obavy ze svého selhání. Pokud chci přežít, musím zahájit jisté kroky. Aktivizační kroky. Musím se stát dobrovolníkem a přesně už vím v jakých organizacích. Jsou to tři organizace, které mám naplánované a budu doufat, že to půjde, protože tím budu moci dosáhnout toho, co potřebuji. 

Dnes se cítím zoufale, neklidně a stále nejsem plně schopen správných reakcí. Nejraději bych se krčilo někde venku v zimě a celou noc se tam poflakovalo někde pryč.. Jsem smutné. Ale na tom opět nezáleží.

Jedu příliš pomalu a již třetí den vlastě sis držím jistou normu a nekazím to, ale nic závratného nedělám a nemám čas. Protože Všechno tady končí. Dnes jsem hodně přemýšlelo...

Každý den chodím minimálně 3 kilometry po Praze, baví mě to a potřebuji něco takového, je to pro mě dobré. Dnes jsem hodně přemýšlelo. Nad společností, nad lidmi a opět mě zachvátil ten pocit bezmoci. Toho, jak to takhle nechci. Zastavím se a pohlédnu kolem sebe. 

Vidím různé druhy umění, různé druhy lidí, zvířat, věcí, technologií, služeb, názorů, hodnot, postojů, aktivit. Stojím se všechno jde kolem mě, jako bych neexistovalo, všechno jde mimo a já jen sleduji koloběh, kterého se neúčastním. Nechci se účastnit, jenže v hlouby duše vím, že i já jsem malinkou částečkou této společnosti. Vidím možnosti své budoucnosti, vidím životy druhých, jejich úspěchy, neúspěchy, jejich situace, bolesti, radosti. Všechny události, co zažili, všechno to vidím a přemýšlím, kam bych se měl ubírat já? 

Všechno si to přebírám ve své mysli a zjišťuji, že není žádná cesta, kterou se chci ubírat. všechny ty věci, to všechno, co tu je, mě vlastně nezajímá. Jde to mimo mne. To já nejsem, i když se naivně snažím v tom žít. Neustále si nalhávat, jak na nčem záleží. Jak to má smysl a podobné sračky. Nebaví mě to. Mám vše a přes to vlastně nemám nic. Mám všechno, co považují lidé, či většina společnosti za to, aby byl člověk šťastný. Jenže já v tom štěstí nevidím. 

Je to má chyba, nejspíše jen nechci být šťastný. Mohu si za to všechno sám. Je to mou neschopností. Mohu si za to všechno sám..

Mám téměř úspěšně za sebou zkouškové a netěší mě to. Je mi to ukradené. I když pokud udělám i poslední zkoušku, tak se budu muset tvářit a chovat opět lehce nadšenecky, protože už nebudu mít, jak se vykecat z toho, že se nechovám tak energeticky jako předtím. A mě nic vlastně není. Jen to není tak úplně dokonalé. 

Přemluvil jsem se i k brigádě, i když vím, že tam nechci a dělat to nechci a nechci a opět jen nechci. Ano cítím, že to prostě nechci a bojím se selhání a nejraději bych nic nedělalo. Jenže o to jde, musím to překonat. Nejde o to, co chci a co ne, to až později budu moci. Teď prostě ne.. Ne.. Ne NE! 

Já budu bojovat M.:)

65 dní do konce a můj nepřítel přitlačil na pilu, aby mě zastrašil

Dnes jsem se skoro radovalo, jak mi to všechno vyjde, bohužel nevyšlo mi vůbec nic, co jsem měl v plánu. Bylo to opravdu tragické. Ale já se tím odmítám nadále zabývat, nějak jsem se to snažilo opravit a nějak mi to dokonce vyšlo. Nic moc, alespoň něco.. 

Přiznám se, je opravdu těžké nepodlehnout něčemu takovému jako je pomoc zákona. Ještě, když se Vám přímo nabízí. Je to milé a Vy doufáte, že jsou tam dostatečně schopné lidé na to, aby dokázali zhodnotit situaci a celkově dopadnout někoho takového jako je On.

Dnes pro mě bylo celkem velkým zklamáním, že to tak prostě nefunguje. Protože on má všechno kolem Vás obhlédnuté. Takže všechny snahy toho, co jste se snažili vybudovat jsou pryč. Akorát zjistíte, že je mnohem mocnější než se zdá a Vy mu zkrátka čelit nedokážete. Nikdo Vám nepomůže, protože je nedohledatelný, vždycky se vypaří a Vy jej nemáte šanci ani kontaktovat, takže musíte vyčkávat na chvíle, kdy Vás kontaktuje on a pak nějak jednat.

Dnes mi jasně předvedl, že zákon mi nepomůže. V tu chvíli mě napadlo, to je podplatil? Kolik jim asi dal? Nebo mám snad halucinace a on tam ani nebyl? Vždyť byl jasně vidět a nikdo se o něj nezajímal, Bylo to , jako by tam vůbec nebyl a pak se náhle vypařil. Utekl. Zmizel. Teleportoval se?!

Bylo to děsivé sledovat určité věci a já nechápala, jak? Co se to vlastně děje? Jak je tohle možné?

Nemělo by mě to překvapovat, už jsem toho viděla spousty, bylo toho tolik, co zákon neošetřil, tolik humusu, ze kterého se mi dělá zle, že jsem to prostě mělo očekávat. Ano, to mělo. A to, že On udělal toto, to bylo jen dokončení toho hnusu, co jsem kdy vidělo. Doufám, že ti lidé nebudou mít trvalé následky a pokud ano, tak ať jsou mírné.

Dnes jsem si uvědomilo to, jak jsem slabé a nemohu čelit jeho tvrdým úderům. Musím se ještě více posunout dále. Možná poté se mu budu moci vyrovnat?

Cítím se jako oběť. Bezmocně. V koutě, už jen čekat na to, kdy mám zaútočit na svého protivníka a zakousnout se mu do slabin. Bohužel jsem na to příliš malá a tudíš sic zvládnu základní a prvotní útok, který bude opravdu nepříjemný. Avšak protivník mě snadno odrazí a já ve snaze utéci se budu schovávat do různých skulin. Jenže takhle to nefunguje. On mě najde a pak bude konec. Je to jednoduchá logika.

Zkrátka nemám proti němu šanci bojovat. 

Mohu jen čekat a být jeho děvkou. Nechat sebou házet a snažit se to nějak vydržet, než se rozhodně to skončit.

Tohle nejsem já. Možná mu nemohu čelit, to neznamená, že nemohu na to jít jinak. Stále racionálně uvažuji, což on dle mě absolutně nedělá. Má svou vizi a hledá v mých očích, v každém mém pohybu cokoliv, co by mu řeklo to, jak myslím, kdo jsem a co hodlám udělat. Vím o jeho slabosti, vím, že je sám a lpí neustále nad minulostí. 

Právě proto jsem jej dnes pozvala na oběd a menší procházku Prahou. Bylo to skvělé, protože já umím perfektně nahodit atmosféry dle toho, jak si přeji a tady to bylo opravdu hodně přátelské. Až mi z toho bylo vnitřně na blití. Stálo mě to spoustu sil. 

Já vím, že to není zaručené, protože stačí jeden nenápadný pohyb mým koutkém úst a on to celé najde, zjistí. Pozná. 

Ale já mu nemohu vzdorovat. Musím jít s ním, být s ním. Ne být proti němu, protože to nemám žádnou šanci. Takhle ji alespoň mohu mít. 

Doufám, že zítra to bude lepší.

66 dní, aneb dopis věnovaný mému nepříteli

Ano odpočet toho, kdy se setkáme, Můj drahý. Tedy, ne, že bychom se dříve neviděli, ale to je menší detail.

Rád bych řekl pár věcí, které jsem Ti taktéž už vyprávěl, nebo spíše rozhořčeně řval do telefonu, když si mě žádal o setkání. 

Já nejsem Tvá hračka, nebudu hrát dle Tvých pravidel, která nejsou jasně definována, vlastně mi přijde, že je spíš neustále měníš. Já odmítám být Tvou obětí. Odmítám uznat to, jak jsi všemocný a máš všechno pod kontrolou! Odmítám uznat nějakou Tvou dokonalost, či genialitu. To totiž nejsi Ty. To, že jsi trpělivý a dokážeš vymýšlet spousty verzí situací a vyhodnocovat je, či číst v lidech a co jako? To umím také.. A nikdo mě geniálním nenazývá a Ty o to žádáš? Vždyť je to obyčejná činnost a mě absolutně nezajímá, že žádáš nějaké hloupé uznání. 

Nezajímáš mě. V tomhle vážně ne.

Víš, udělám vše pro to, abych to vyhrál. Jak si jednou řekl, "Show me who is the real winner". Ano, přesně to plánuji udělat. Víš, opravdu, tahle situace se nezdá být nijak vážná. Je to celé daleko, tak hrozně daleko, že si to plně neuvědomuji. Ale když Vás pak někdo prohodí, tedy snaží se prohodit zdí a to opravdu příjemné není, tak si uvědomíte, že situace není zase tka nevinná, jak se zdá. Přesně o tom mluvím, Drahý. Člověk si totiž neustále snaží situace zlehčovat, nebo alespoň to dělávám já. 

Myslelo jsem, že nejsi zase takový, spousta lidí si to myslela. Možná jen, že jsi trochu psychicky labilní a máš tendence všechny okolo tyranyzovat. Řekni, vzrušovalo Tě, když jsme Ti brečeli u kolenou? Protože Ty si nás tam srážel jednoho po druhém. Bylo to vzrušující? 

Chápu to. máš tolik prachů.. Jsi opravdu inteligentní a dokonce umíš i perfektně číst v lidech a celkově analyzovat situace. Máš spoustu znalostí a dovedností, jsi řečník a moc dobrý herec. Já to chápu. Máš perfektní předpoklady pro to, aby sis takto dokázal zpřestřit život.

Dle mě jsi natolik zoufalý, že nevíš, co jiného by si v tomto životě měl dělat. Bojíš se tak moc panicky smrti, či nějakých zlých zdravotních situací, že nevíš, jak se toho celého zbavit. Ta bolest Tě naprosto ubíjí, to, jak Ti nikdo pořádně nerozumí. Jsi na to celé sám a rád by si to někomu řekl. Sdílel s ním své obavy, pocity a vlastně i jen pouhé zážitky. Jenže ono to nelze co?

Svými slovy a celkovým svým působením perfektně přenášíš svou depresivní náladu i na druhé, jenže oni to nejsou schopni tak galantně zvládat jako Ty, že? Takže je jen ničíš a to Tě začne níčit také. Vytvoříš si s nimi silná pouta a pociťuješ tak obrovskou bolest, že už nevíš, jak dále to řešit a tak volíš velmi radikální řešení.

Snažíš se od nich odtrhnout, ale je to velmi těžké, opravdu hodně těžké. 

Tvá situace se Ti zdá neřešitelná, bolí to, neskutečně moc to bolí a tak svým vystupováním přivádíš i Ty druhé do depresí. Srážíš je k zemi, ničíš je a ještě je nutíš k tomu, aby se Ti snažili pomoci, i když jsi na tom lépe než oni sami. Žádáš pro nich pomoc, protože jsi zoufalý a máš dojem, že oni na tom tak špatně nejsou. Protože si raději nalžeš to, že máš špatné odhady, že špatně analyzuješ situaci, než , aby si dokázal uznat to, že ty lidé jsou na tom mnohem hůře než Ty sám.

Bojíš se. Tak strašně moc. A nejhorší je to, že nemáš kam utéci. Nemůžeš to celé vypustit a můžeš se jen snažit odpoutat, aby si to už necítil. Potřebuješ klid, ale jak jej můžeš dosáhnout?

 Zničíš to pouto. Oba víme jak jej zničíš, protože Ty se zkrátka rozhodneš pro tu nejhorší možnost. Ta celá situace je pro Tebe tak moc neřešitelná, že ji musíš skončit. Jenže Tvé potřeby komunikace s tím člověkem, nebo celkově s těmi lidmi, se kterými máš to pouto, je silná. 

Takže je jen tiše sleduješ a pláčeš. Tato bolest Tě naprosto ochromí a Ty náhle ochabneš. Možná se pokusíš o sebevraždu, protože to je zkrátka ten konec, jenže to nedokážeš vykonat pořádně, protože Tvůj panický strach ze smrti je stále silný. 

Po tomto incidentu Tě zachvátí zlost a z té se postupně stane takový ten neustální pocit, kdy jsi prázdný.  Otázkou nyní je, jak zaplnit tu děsivou prázdnotu? I ona Tě ničí. Náhle Ti nepřijde nic lepšího než zničit všechny okolo, protože potřebuješ něco cítit a i ta bolest byla lepší než tohle.

Ano, teď je zde čas toho, kdy neumíš smýšlet racionálně, kdy se odmítáš zastavit a uvědomit si, co to vlastně provádíš? 

Čas, kdy všechny kolem sebe bezcílně a nesmyslně likviduješ se vší bezcitností. Jen Tvůj ironický úsměv lze zahlédnout nad tím, když vidíš v těch ustrašených očích slzy a z jejich úst se ozývá ústavičné prosím, nedělej to. Utíkají před Tebou, bojí se Tě a doufají, že mohou utéci, chtějí pomoc od zákonu, všichni ji tam hledají. Ale všichni brzy zjistí, že Ty neexistuješ. Obcházíš vše a zákon na Tebe neplatí a pokud o něj náhodou škrtneš, tak máš takové schopnosti a možnosti, že stejně pro ně neexistuješ. 

Bezcitně hraješ svou hru a bavíš se nad tím, jak se lidé snaží utéci a chtějí, aby si jejich život nechal být. Kdo z nich se kdy snažil Ti vzdorovat? Ano, určitě jich bylo hodně, ale Ty si jim musel následně ukázat to, že na to nemají právo. Srazil si je k zemi a donutil se vzdát. Přestat bojovat. Zabil si je. Všechny si je zabil a ani se nad jejich pocity neohlédl, nad jejich životěm, nad ničím. Byly to pro Tebe jen hračky. Zábava. A jde se dál.. Na dalšího člověka.. 

Kdo je tu ten zajímavý? Kdo si chce hrát? Kdo se snaží utéci?

Přesně tyto typy vyhledáš a zničíš jim život.

Jen ze svého zoufalství.. Protože jsi sám a nemáš, co jiného, by si udělal. Jsi totiž zbytečný a bezvýznamný. Jenže když hraješ, tak máš moc a kontrolu. můžeš ovládat život lidí, můžeš ho dohánět tam, kam chceš. Zahrát si chvíli na Boha. 

Jenže já se nevzdám. Vím, že máš problém mě předvídat. Protože hodně lidí to prostě nedokáže a nebo to dělá opravdu hodně špatně a já v tom často lidi nechávám. Jsem nucena s Tebou hrát. Nucena k tomu, aby se došlo k nějakému vyvrcholení. Dobře, budu to dělat. Ale pravidla a všechno bude rovnocenné. Jsem na stejné pozici, co jsi Ty, ne níže a ani výše. Tohle si prosím, pamatuj. 

Krása, krása, ona nezná meze

Jsem zpět. Ano konečně tu jsem zase já! Musím se přiznat, že to rozhodnutí před dvěma měsíci, bylo opravdu hodně složité a razantní. Netušil jsem totiž, jestli se dokážu vrátit a věřte, že je hodně těžké ztratit sám sebe. Jsem zpět.

V klidu a v míru.

Vypadám mnohem atraktivněji a především ty brýle a zrzavá barva vlasů a sundání piercingů mi dodala na opravdovosti toho, kým skutečně jsem. Což je naprosto geniální a to nejdůležitější. Už mi na takových triviálních věcech nezáleží. Má fyzická kondice se zlepšila a to, že jsem přestal jíst maso to pro mě znamenal opravdu obrovský skok ku předu. A.. A... Zapnu konečně ty červené kalhoty, které jsem toužil zapnout celý půl rok! Mám též spousty jiných kontaktů a vědomostí. Nekouřím a nedělám ani jiné neřesti. Takže jsem čistý jako vánek.

Myslím, že s tímto úspěchem už nebude dlouho trvat a.... ANO, přesně to.

Dnešek mám ještě hodně volný, takový klídeček, ale přes noc si chci vypracovat podklady pro to, abych mohl další dny fungovat a tím vyřešit spoustu věcí, které bych pak následně vyřešil. Ano jde o velkou improvizaci, ale to je mi jasné. Každý den vypracuji do detailů a věřím, že i přes to celé to zvládnu téměř autenticky všechno splnit.

Nebude to nejjednodušší to celé vypracovat, ale mám na to celou noc.

aneb... Fuck it all. LOL

Za štěstím se musí jít

Jsem jen obyčejný člověk, co mu tato společnost bohužel nevyhovuje. Což není nijak ojedinělé. Naopak je to příliš obyčejné na to, abych se tím dále dalo jakkoliv pracovat. Dnešní společnost se mi dost hnusí. Jsem neustále nešťastné, protože se nemohu najít a zkouším všemožné, abych to mohl napravit. Nechci být smutný. Nechci. Každý den vstávat s tím, že vlastně ani nemohu vstát z postele. Jít ven a nějak fungovat s tím, že bych nejraději leželo v koutě a brečelo, nebo se litovalo. Což je ubohé. Neustále myslet na to, jak bych to mohlo skončit. Ach ta sebelítost. 

Umím to překonat tak, aby to na mě lidé nedokázali poznat, přeci jen herectví mi vždy šlo hodně dobře, ale faktem je, ne vždycky to jde zakrýt. Přeci jen, čím déle takto hrajete, tím je to těžší a vysilující a samozřejmě máte neustálé tendence se kdykoliv zhroutit. Padnout si jen tak k zemi a brečet. Samozřejmě by to nikdo z Vašeho okolí nedokázal pochopit, protože jste se před chvílí smáli a vtipkovali a najednou ležíte na zemi a nedokáže ani vysvětlit, co se to s Vámi vlastně děje. 

Můžete to svést na to, že Vás štve a deprimuje škola. Nebo třeba, že jste s es někým pohádali, či, že Vám je špatně od žaludku a podobné. Jenže to samotný problém nikdy nevyřeší a Vy se pak sic rychle zvednete a dál se budete přemáhat, aby to nikdo jiný neviděl a poté v samotě, kdy konečně můžete přestat hrát, to bude "kurevsky" bolet. A Vy budete několik hodin ležet na zemi, téměř nehybně, jen slzy Vám potečou k očí a budete si přát, aby to někdo skončil. Tu hroznou bolest, která Vám brání v jakémkoliv pohybu a tudíž si nemůžete ani nic udělat. I když byste si tak strašně moc přáli to skončit a Vaše myšlenky si představují, jak skáčete pod auto, nebo z nějaké hodně vysoké budovy a pak.. Nastane ten krásný pocit klidu. Jenže to jsou jen představy. A vy postupně docházíte k tomu, že racionálně musíte potlačit vše. Jsou to jen pocity a na nich nežáleží. Tak se pomalu zvednete a snažíte se fungovat normálně. 

Mimo tyto stavy ostatní pozitivně podporujete a neustále všem tvrdíte, že je Vám vše ukradené a ono vlastně je, protože proč by Vám mělo záležet na tak triviálních věcech? Proč by Vám mělo záležet na čemkoliv z toho? Z Vašeho života?

Já nechci mít tyto stavy. Už ne a nehodlám to řešit tkz. odbornou pomocí. Já věřím, že to zvládnu sám. Za celé ty roky jsem to zvládl. Se spousty následky samozřejmě. Zajímalo by mě, jestli má někdo také tolik jizev jako já. Vzhledem k tomu, že jsem častokrát jen tak seděl na zemi a řezal do rukou, nohou s tím, že sem počítal častokrát do 100 a dle toho tempa i řezal. Tak to bude nejspíše znamenat, že toho mám několik tisíc a ano, při pohledu na mé ruce je to jasně zřetelné. Nejde to nepřehlédnout, protože je to jizvy vedle jizvy. Je těžké tam najít místo, které je bez ní.

Ovšem to celé je příliš nepřéhlednutelné, takže už si to občas zaříznu do stehen. Není to tak viditelné. Téměř nikdo nemá šanci to vidět a otravovat Vás tím, že jste s tím přeci už přestali, protože se furt smějete a neustále myslíte a celkově působíte pozitivně, ne?!

Jo, je to mým histiónským rysem osobnosti, se kterým se snažím bojovat, jak to jen jde a samozřejmě bipolaritou, která mě jen tak bezdůvodů ničí a hází mě d depresí a na druhé straně mě nutí se chovat jako pubertální vůl. Nechci to léčit medikací. Jsou to sračky a to já odmítám. Věřím, že to celé změním pomocí vlastní iniciativy.  V tomto bude největší problém...

Na druhé straně mě trápí problém identity. Mám ženské tělo, ale chci se vyjadřovat jako muž. A když už ne jako muž, tak jako ONO. Smýšlím o sobě v mužském rodě. Ale to je jediný problém. Protože společnost mě tak prostě oslovovat nebude. A já bohužel nemohu mluvit jako ON, ONA i ONO najednou. Pravdou je, že vyjadřování jako ONA mě dost otravuje. Nechci se tak vyjadřovat, ale nevadí mi, že vypadám jako žena. Vadí mi jen to vyjadřování. A to, jak jsem vnímáno samozřejmě. S tím mám dlouhodobě obrovský problém, který netuším, jak vyřešit.

Dalším mým zásadním problémem je můj vzhled. Jsem naprosto odporné. S tím jsem samozřejmě nespokojené. A díky předchozímu bodů neschopné s tím cokoliv udělat. Se vzhledem není těžké pracovat, takže to musím změnit a změním to. S tím jsou spojené mé návyky, štve mě, že do sebe cpu tak toxické věci a můj životní styl je odporný. Ano stále něco dělám a jím kvalitní potraviny a je to mnohem lepší než většina společnosti, jenže mě to nestačí, Musím to doladit k dokonalosti ku mým představám. Jinak je to pro mě odporné.

Čtvrtým problémem, který mě neustále dusí je mé utrácení, především v mánii. To mě naprosto odrovnává a já se cítím potom tak hrozně, že bych se skoro jen z toho, že utrácím za kraviny, mohlo oběsit.  Musím se to naučit ovládat, ale to souvisí hodně s mánií.

Má osobnost. To, jak jsem líný, neschopný, sobecký, zlý, odporný, hloupý... To je hnus. HNUS! Jsem hrozně znechucen nad tím, jak nedokážu akceptovat spousty názorů a lidí a pochopit to. Jak jsem hloupý a líný sobec.. Jak se jen lituji a plácám v blátě... Jak debilně jednám s druhými..

Pak je zdě další zásadní problém, co mě neustále deptá a to je náklonost k pár lidem, kteří o mně prostě nestojí. Zamilovanost. Ano jsem zamilováno... Do člověka, o kterém si mohu nechat jen zdát. Kterého se nemohu ani letmo dotknout prsty. Nemám šanci ho příliš potkávat. Jsem pod jeho úroveň. Jsem někde dole tam pod ním a je jedno, jak to přesně vnímá daná osoba.

A bohužel mým největším problémem je i jedna daná osoba, která mi neustále vyhrožuje a sem tam se snaží prohodit zdí. Ale to odmítám zmiňovat. 

Dnes večer si ujasním, jak přesně všechno bude a jak na tom skutečně jsem a začnu s tím hned něco dělat.

Určitá osoba

Nevím, co mám dělat. Má zoufalost pomalu nabírá na síle a účinnosti. Netuším, jestli se cítím být šťasten, nebo naopak smutný. Jsem pochybně rozpoložen a na jednu stranu mám pocit toho, že bych měl mít radost. Mé myšlenky jsou hrozivě zaměřeny na Určité osobě, protože už o ní vím dost, abych si jí mohl vysnívat a přemýšlet o ní téměř v každé své volné vteřině.

I mé sny se točí kolem té jedné osoby. Bohužel je to někdo, kde sociální role zkrátka ne přímo dovolují nějaký hlubší vztah a i kdyby, tak netuším, jak bych toho měl dosáhnout?

Mám pocit, že by to bylo zbytečné, i když po tém mé srdce nekonečně prahne. 

Jsem tak moc rád, že jsem té osobě musel napsat. Jsem skutečně hodně spokojen s tím, že to nebyla jen tak strohá konverzace, i když se jednalo pouze o pracovní účel. Musím uznat, že mě hodně potěšilo, že pro tu osobu nejsem tak úplně jen kus masa. Dokonce si mě pamatuje a i mé jméno není pro tu osobu přímo neznámé. A to, že pro mě udělala jednu moc milou věc, kterou bych v životě neočekával od někoho v takovém postavení vůči mě. Očekával jsem těžký opak a to jen kvůli tomu, co mi povídali ostatní kolegové o chování té osoby. Především se ke mě dostalo i to, že ta osoba není psychicky zdravá  a je tedy tak zvaně řečeno "na hlavu" a celkově dost mimo. Což mě rozhodně dle zkušeností s ní nepřijde. Ano, dle doslechu o aktivitách té osoby se dá dost smýšlet o tom, proč ta osoba přijde ostatním zvláštní. I celkově z jejího chování mohu usoudit to, že není zrovna konvenční a to je také ten důvod, proč mě tak přitahuje.

Dnes opět taková hloupá náhoda, tedy slet různých událostí dohromady. Zrovna jsem si říkal, že bych se mohl na facebooku přidat do události Žižkovské noci a tak jsem tak učinil. Poté  podíval do seznamu, kdo by se mohl zúčastnit a hned na druhém místě byl někdo  jménem Určité osoby. Rozklikl jsem a uviděl pravdu. Zrovna se musel objevit její účet. Je fakt, že tam to jméno nebylo v tom znění, jak ho znám já a spousta dalších, ale já z doslechu samozřejmě znám i to jiné jméno, co používá. Neřešil jsem to a tak šel na výstavu do Amu. Která byl skutečně hodně zvláštní. Nevím, jk přesně bych to shrnul, ale bylo to dost zajímavě divné.

Vrátil jsem se domů a.. Opět na žižkovskou noc, která přidala nějaké příspěvky, rovnou jsem se znovu podíval na žúčastněné a... Náhle tam Určitá osoba měla dost zaobalené jméno, pod kterým jej znám oficiálně. Každému by došlo dle toho, co tam měla, kdo to je. Protože bez toho se to téměř nedalo spojit. Pokud člověk nebyl obeznámen s určitými detaily. Což mě dost překvapilo, protože to jméno, proč by ho tam dávala? Tak proč? A ještě hned po tom, co jsem ten účet našel a zúčastnil se té události. To celé samozřejmě nastartuje spousty myšlenek o tom, jak to mohlo být. 

Bohužel bych se měl smířit, že danou oobu nezajímám a nechat to být. Ani, to bych měl udělat...

Když se vzdáte kvůli nevědomosti a informace se vám sami poskytnou

Bohužel, opravdu moc jsem se snažil nemyslet a nevnímat Určitou osobu. Prostě jsem se rozhodl, že raději půjdu po starých známých, kde to bude jednodušší a především jsem šmířený a určitými věcmi. Předevšim jsem si uvědomil, že nemá smysl se zajímat o někoho, o kom nic nevím a tudíž mě nemá, proč zajímat. Postupně jsem si uvědomil fakt toho, že když nemám, o co stát díky své nevědomosti, tak je vše v pořádku. Jenže, to by nemohl být můj život, aby se celé tohle mé smíření  s tím, že o té osobě nic nevím, nepřekopalo. Bohužel.

Vzhledem k mému depresivnímu stavu díky škole a určitým problémům, jsem šel v sobotu do klubu, ano zcela sám. Nemám  tím problém. Lehce se opít. Seznámil jsem se slečnou, která byla taktéž dost v depresi, ale vypadala mnohem hůře než já. Především byla opravdu hodně opilá. Několik hodin mi vyprávěla o své lásce, krásně se to poslouchalo. Byly to zajímavé věci, vlastně jsem se vůbec nedivil, že s slečna do takové osoby zamilovala. Bylo už pozdě a já se rozhodl odejít, ale ještě předtím mě napadlo, jestli nemá fotografii té osoby. Přeci jen znám tolik detailů, tak by mě zajímalo, jak taková úžasná osoba může vypadat? 

Slečna samozřejmě nezahájela a hned vytasila vůj fotoaparát a řekla, že ty fotky jsou starší, ale právě, že tam vypadá naprosto úžasně a nadšeně mi vecpala fotografii před obličej. 

V tu chvíli se mi téměř zastavilo srdce a já snad otevřel udiven situací i ústa. Ještě jednou jsem si projel očima celou fotografii a zkontroloval všechny možné podobnosti s osobou, u které jsem doufal, že to na té fotografii být nemůže! Podíval se na tetování, modré oči, brýle a ten nos.. Vážně? Vážně? To ne, to není možné!

Slečna si všimla mého vyděšeného pohledu a jen se mě zeptala, vzhledem k tomu, že to byla lesba. "Je to kočka, co?" A já s výdechem odpověděl, že to skutečně kočka je. Poté přepla na jinou fotografii a opět mi ji ukázala a já si v hlavě srovnal opět všechny podobnosti a dospěl k tomu, že je to skutečně ta osoba, Určitá osoba. Neměl jsem příliš slov, tak jsem se rozloučil a odešel domů.

Věřte, že teď když už jsem si uvědomil, že nemá smysl se zajímat o člověka, o kterém nic nevím. Tohle celé pro mě byla nepříjemná situace a stále je. Protože náhle o té osobě vím dostatek a tudíž už mám bohužel i oprávněný zájem. Protože musím říci, že dle toho, co jsem se dozvěděl, mi ta osoba dost vyhovuje a zaujímá. Což je obrovský problém, protože teď už to není nevědomost, ta nevinná, kdy jen spekulujete, jaká by daná osoba mohla být. Teď se to změnilo k tomu, že já už hodně vím, jaká daná osoba je. Už se na ni nemohu koukat jen s nejistotou a s tím, že ji stejně neznám. 

Už se na Určitou osobu nemohu dívat tak nejasně. Už je to jiný pohled. A tu roli, co hraje, ta už je pro mě jen malinký zlomek toho, kým je. Už pod tím vidím úplně jinou osobu, která je pro mě mnohem přitažlivější než ta, co byla jen tím pouhým zlomkem. 

Jenže teď, celé se to akorát zhoršilo, protože já nikdy nepoznám danou osobu. Vždy to bude jen v postavení profesionálním a tím to končí. A tyhle detaily mi to celé jen stěžují.. Nevím, jak se zachovat.

Sen za snem, kdy zmizí realita

Včerejší den všechno změnil a já se znovu propadl do něčeho, z čeho nejsem schopen se vyhrabat. Jediné, co dokážu je situaci dostatečně vytěsňovat na to, abych dokázal fungovat v této společnosti. Můj úsměv už je jen pouhé zoufalství, které se prohlubuje a pokouší se mě celého pohltit. Jako by se vše negativní spojilo do jedné velké kostky a ta do mě neustále narážela, abych nemohl vylézt nahoru. Nejsem schopno vidět pozitivní věci, ty z mého života zmizely. Necítím z ničeho radost, odešla. Vypařila se a já nevím, kde bych ji měl hledat? Měl bych se soustředit na školu a.. Nejsem toho schopen. Mé myšlenky jsou zaseknuté na události, kterou nemohu popsat. Nemohu ji zmínit. Jen se to stalo a zmizelo. Je to pro mě neuvěřitelné, jako by mě stahovalo něco k zemi, jenže já netušil, co to je, protože to není vidět, snad ani cítit. Jen letmý tlak na mých bedrech cítím a padám k zemi. Vše se spojuje a mlátí mě to do hlavy, abych se nemohl hýbat, nepokoušel se znovu zvednout, abych konečně pochopil, jak zbytečné jsou mé snahy. 

Tím, že jsem vytěsnil tuto událost jsem se upnul k jiné, nebo spíše jí dodal takovou důležitost, jakou měla ta, co jsem vytěsnil. Je to jednodušší utápět se v tom, že Vás někdo nechce, že na Vás ani letmo nepohlédne a Vaše srdce po něm touží. I když to tak přímo nebylo, já se k tomu upnul a trápí mě absolutně vše. To, jak vypadám, jsem z toho naprosto deprimován a mám tendence přestat jíst, tendence stále cvičit. Jsem tak odporný, tak odporný, že bych z toho všeho jen brečel, protože můj obličej je vážně odporný o mé postavě nemluvně. Je to hnus, a když to tady vypisuji, tak se mi do očí vhánějí slzy. Protože možná, kdybych byl krásný, možná pak by si mě ta osoba všimla. Možná kdybych nebyl takový debil, tak divný, tak nenormální, tak free, tak pozitivní, prostě kdybych nebyl naprostý idiot a byl normální, tak by si mě všimla. Možná by mě i ostatní dokázali přijmout, neignorovali mě, možná i pozdravili. Celé mě to deprimuje. Nezapadám. Po ničem už netoužím a chce se mi jen brečet z toho, jak se to celé událo. Jen hloupá sebelítost a za to bych se nejraději praštil do hlavy, abych si uvědomil, že se nemám proč litovat. Já vím, že jsem ošklivý a má osobnost je snad ještě horší. Já to vím, ale proto se přeci nemohu litovat.. 

Neustále je tu otázka proč? Proč.. Proč? Tak proč? 

Potřeboval bych se zhroutit. Každou minutou, možná i téměř vteřinou cítím, jak si potřebuji sednout na zem a brečet. Zůstat tak a jen poslouchat okolí a nic jiného nevnímat, jen nastupující bolest, která mě děsí a paralizuje. 

Já nevím, co mě drží od tohohle všeho, protože ta bolest, cítím ji neustále, každou vteřinou, jen někdy méně, o trochu méně. Jenže neustále to bolí a já už nevím, co mám dělat. Rád bych se zhroutil. Tak moc rád bych se na chvíli zhroutil a přestal přemýšlet, jen byl sám ve svém bytě a nic. Jenže to nemohu, protože mám sílu. I když ráno nevím, jak vstát, i když občas v koupelně spadnu k zemi a nevím, jak se zvednout, něco na záchodech ve škole brečím a snažím se donutit přestat a utřít si slzy a dělat, jako bych snad byl vystresovaný ze zkoušek. Chodím často po celé Praze, sem a tam, dlouhé trasy bez cíle. Jen, abych to necítil, zmírnil. Aby to trochu zmizelo. Sem tam sednu do nějaké veřejné dopravy a jedu jinam, když se mi chce brečet, tak si sednu a brečím, brečím a doufám, že to zmizí. Jenže druhý den se to znovu opakuje a já nevím, nevím, co mám dělat?

Nevidím smysl. Mám pocit, že můj život skončil. Nevím, proč bych se měl učit, proč bych měl cvičit, proč bych měl dělat cokoliv. Jediné, co mě drží stále při smyslech je to, že vím, že na mých pocitech nezáleží, protože jsem plný fyzické síly k tomu pomáhat druhým. Být tu pro ně a snažit se jim pomoci. Vím, že na mých pocitech nezáleží, proto to píšu zde a neříkám nikomu. Proč bych je měl potápět? Je jedno, na co mám náladu a na co ne, prostě budu reagovat tak, jako by bylo všechno v pořádku, či jen malé stresy ze zkoušet.

Cítím se vysílen, ale vždy seberu i ty poslední síly k tomu, abych vyslechl lidi kolem mě a možná pro ně i něco udělal. Abych nějak napsal zkoušku, učil se na ni. Chodil, četl, komunikoval, jedl, abych vůbec vstal z postele.

Nevím, co mám dělat, proto nedělám nic. Jen to potlačuji, lidé to nesmí vidět. Možná trochu, ale nesmí vědět, jak moc to je pro mě těžké. Jen bojovat s každým dnem.. A teď? Jdu se vybrečet do koupelny. Ale ještě předtím chci napsat něco o Určité osobě.

Víte, je fakt na nic občas vídat osobu a pro Vás velmi přitažlivou a to především osobností, nebo spíš jejími rysy, které znáte. A vědět, že nemáte možnost ji jinak poznat, nemůžete se ji dotknout, nemůžete nic. Ta osoba o Vás ani neví, ona neví, že existujete. Můžete ji pozdravit a ona se na Vás jen letmo podívá a ze slušnosti pozdraví též. Můžete na ni hledět, možná občas i promluvit. Jenže nic více nemůžete. Je pro Vás tak nedosažitelná, že si skoro říkáte, jak Vás může trápit to, že o Vaši existenci neví osoba, u které znáte jen její okraje? Neustále se snažíte domyslet dle všeho, co Vám ta osoba ukazuje její osobnost. Hledáte na internetu různé informace, fotografie, které Vám řeknou více. Jenže bohužel z toho všeho máte jen rozporuplný pocit. Občas si naivně myslíte, že by snad ta osoba si Vás mohla nějak pamatovat, nebo snad jste ji alespoň trochu sympatičtí. Nakonec se na ni však podíváte a zjistíte, že nemá o Vaší existenci ani sebemenší tušení. Tím to končí a Vy se můžete jen dívat, mít různé představy a pak doma plakat nad tím, jak Vás to mrzí. 

A teď už konečně jdu do té koupelny.

Vakuum

Nikdy nezáleželo na mě, přímo na mě. Mým úkolem je se usmívat a být stále v pohodě. Jsem někde a netuším kde. Nevím, kde jsem se to ocitl, ale vím, že je to nepříjemný stav, protože se chovám k ostatním naprosto nevhodně a nezáleží mi na tom. Vlastně j to dobré, protože necítím nic negativního, naopak, je mi to všechno jedno a tak se mohu smát a být v pohodě. Nevím, na co i stěžuji, když tohto jsem chtěl dosáhnout, chci prostě, aby mi to bylo ukradené a ono je, tak co mám z problém?

Problém je v tom, že nevím co dál. Opět mám určitě tendence a myšlenky a opět s tím musím hodně bojovat a potřebuji to nějak vyjádřit. Ale tato slova o mé osobnosti, o mých pocitech nepatří nikomu z mých blízkých. Přeci jen, chci působit vyrovnaně a bez stresu a všeho ostatního. Nechci, aby i ostatní mysleli, že je to jinak. Stalo se pár zásadních věcí a asi je to jen tím, že jsem požilo pousty návykocých sraček a dostal také velkou ránu do hlavy. 

Neustále myslím na Určitou osobu a nemohu se těch myšlenek zbavit....

Už mohou jen zapomenout. Na vše, na svůj blog, na to, jak trapně a nevhodně se chovám, jak neschipný jsem.. Hloupý a naprosto nepohledný, tak odporný a zlý člověk.. K ničemu a.. Mně tohle nemrzí, já vím, jaký jsem a víc nemá smysl řešit. 

Ta osoba.. Drtí mě to. Tak moc mi to drtí srdce, že se bráním slzám a raději hraji únavu, abych nemusel vysvětlovat svůj smutek, či depresivní chování.

Na ničem nezáleží. Jsem pryč. Mimo tento svět a nevím, kde jsem, ale odtud nedokážu přijmout žádné informac, nic. Jsem pryč z tohoto světa. Mám kolem ebe bublinu, které se dotýkám a ona se jen letmo pohne díky mému doteku.

Nový rok

A nové vše. 

Ne, tak docela, vše je vlastně úplně stejné, ale o to nejde, to totiž kazí ten pravý nádech všeho toho, co jsem naplánoval, ano naplánoval! Proč bych se měl dál trápit něčím takovým jako je vyjadřování, když je jasné, že se chci vyjadřovat v mužském rodě. Na víc kašlu, jen ve společnosti to samozřejmě omezím.

Dále nic, nic zajímavého, co bych sem mohl napsat, protože kdybych to napsal, mohl by si to někdo přečíst a to by nebylo dobré, mohu to napsat až poté, co se to stane jako jasný fakt, který se stal, ovšem porovnávat to s tím, jak jsem to chtěl a celkově, to mohu jen ve své hlavě. Bohužel jsem v takové situaci, že si nemohu dovolit dělat jakékoliv poznámky, protože by se vše mohlo perfektně otočit proti mě. I touto větou si dost naběhávám, ale zmírním to tím, že je přeci samozřejmé, že pokud zvěřejníte o sobě choulostivé věci, či jakékoliv věci o své osobě, tak se dají použít proti Vám. S čímž anonymita na internetu vlatně nemůže existovat. Protože vždy Vás to nějak propojí  Vaší sítí. 

Tudíž o svém životě vlastně psát dále nemohu. Nemohu psát o ničem, protože jsem v takové pozici. Ale rozhodl jsem se hrát. Ano, budou zde vzkazy pro určité osoby, především pro jednu osobu, protože já jsem v takové pozici, že o sobě mohu rozlašovat spoustu věcí. 

Za prvé, Můj drahý, doufám, že naše setkání bude legendární.

Za druhé už není. 

Nic více napsat nechci.