Jsem jen obyčejný člověk, co mu tato společnost bohužel nevyhovuje. Což není nijak ojedinělé. Naopak je to příliš obyčejné na to, abych se tím dále dalo jakkoliv pracovat. Dnešní společnost se mi dost hnusí. Jsem neustále nešťastné, protože se nemohu najít a zkouším všemožné, abych to mohl napravit. Nechci být smutný. Nechci. Každý den vstávat s tím, že vlastně ani nemohu vstát z postele. Jít ven a nějak fungovat s tím, že bych nejraději leželo v koutě a brečelo, nebo se litovalo. Což je ubohé. Neustále myslet na to, jak bych to mohlo skončit. Ach ta sebelítost.
Umím to překonat tak, aby to na mě lidé nedokázali poznat, přeci jen herectví mi vždy šlo hodně dobře, ale faktem je, ne vždycky to jde zakrýt. Přeci jen, čím déle takto hrajete, tím je to těžší a vysilující a samozřejmě máte neustálé tendence se kdykoliv zhroutit. Padnout si jen tak k zemi a brečet. Samozřejmě by to nikdo z Vašeho okolí nedokázal pochopit, protože jste se před chvílí smáli a vtipkovali a najednou ležíte na zemi a nedokáže ani vysvětlit, co se to s Vámi vlastně děje.
Můžete to svést na to, že Vás štve a deprimuje škola. Nebo třeba, že jste s es někým pohádali, či, že Vám je špatně od žaludku a podobné. Jenže to samotný problém nikdy nevyřeší a Vy se pak sic rychle zvednete a dál se budete přemáhat, aby to nikdo jiný neviděl a poté v samotě, kdy konečně můžete přestat hrát, to bude "kurevsky" bolet. A Vy budete několik hodin ležet na zemi, téměř nehybně, jen slzy Vám potečou k očí a budete si přát, aby to někdo skončil. Tu hroznou bolest, která Vám brání v jakémkoliv pohybu a tudíž si nemůžete ani nic udělat. I když byste si tak strašně moc přáli to skončit a Vaše myšlenky si představují, jak skáčete pod auto, nebo z nějaké hodně vysoké budovy a pak.. Nastane ten krásný pocit klidu. Jenže to jsou jen představy. A vy postupně docházíte k tomu, že racionálně musíte potlačit vše. Jsou to jen pocity a na nich nežáleží. Tak se pomalu zvednete a snažíte se fungovat normálně.
Mimo tyto stavy ostatní pozitivně podporujete a neustále všem tvrdíte, že je Vám vše ukradené a ono vlastně je, protože proč by Vám mělo záležet na tak triviálních věcech? Proč by Vám mělo záležet na čemkoliv z toho? Z Vašeho života?
Já nechci mít tyto stavy. Už ne a nehodlám to řešit tkz. odbornou pomocí. Já věřím, že to zvládnu sám. Za celé ty roky jsem to zvládl. Se spousty následky samozřejmě. Zajímalo by mě, jestli má někdo také tolik jizev jako já. Vzhledem k tomu, že jsem častokrát jen tak seděl na zemi a řezal do rukou, nohou s tím, že sem počítal častokrát do 100 a dle toho tempa i řezal. Tak to bude nejspíše znamenat, že toho mám několik tisíc a ano, při pohledu na mé ruce je to jasně zřetelné. Nejde to nepřehlédnout, protože je to jizvy vedle jizvy. Je těžké tam najít místo, které je bez ní.
Ovšem to celé je příliš nepřéhlednutelné, takže už si to občas zaříznu do stehen. Není to tak viditelné. Téměř nikdo nemá šanci to vidět a otravovat Vás tím, že jste s tím přeci už přestali, protože se furt smějete a neustále myslíte a celkově působíte pozitivně, ne?!
Jo, je to mým histiónským rysem osobnosti, se kterým se snažím bojovat, jak to jen jde a samozřejmě bipolaritou, která mě jen tak bezdůvodů ničí a hází mě d depresí a na druhé straně mě nutí se chovat jako pubertální vůl. Nechci to léčit medikací. Jsou to sračky a to já odmítám. Věřím, že to celé změním pomocí vlastní iniciativy. V tomto bude největší problém...
Na druhé straně mě trápí problém identity. Mám ženské tělo, ale chci se vyjadřovat jako muž. A když už ne jako muž, tak jako ONO. Smýšlím o sobě v mužském rodě. Ale to je jediný problém. Protože společnost mě tak prostě oslovovat nebude. A já bohužel nemohu mluvit jako ON, ONA i ONO najednou. Pravdou je, že vyjadřování jako ONA mě dost otravuje. Nechci se tak vyjadřovat, ale nevadí mi, že vypadám jako žena. Vadí mi jen to vyjadřování. A to, jak jsem vnímáno samozřejmě. S tím mám dlouhodobě obrovský problém, který netuším, jak vyřešit.
Dalším mým zásadním problémem je můj vzhled. Jsem naprosto odporné. S tím jsem samozřejmě nespokojené. A díky předchozímu bodů neschopné s tím cokoliv udělat. Se vzhledem není těžké pracovat, takže to musím změnit a změním to. S tím jsou spojené mé návyky, štve mě, že do sebe cpu tak toxické věci a můj životní styl je odporný. Ano stále něco dělám a jím kvalitní potraviny a je to mnohem lepší než většina společnosti, jenže mě to nestačí, Musím to doladit k dokonalosti ku mým představám. Jinak je to pro mě odporné.
Čtvrtým problémem, který mě neustále dusí je mé utrácení, především v mánii. To mě naprosto odrovnává a já se cítím potom tak hrozně, že bych se skoro jen z toho, že utrácím za kraviny, mohlo oběsit. Musím se to naučit ovládat, ale to souvisí hodně s mánií.
Má osobnost. To, jak jsem líný, neschopný, sobecký, zlý, odporný, hloupý... To je hnus. HNUS! Jsem hrozně znechucen nad tím, jak nedokážu akceptovat spousty názorů a lidí a pochopit to. Jak jsem hloupý a líný sobec.. Jak se jen lituji a plácám v blátě... Jak debilně jednám s druhými..
Pak je zdě další zásadní problém, co mě neustále deptá a to je náklonost k pár lidem, kteří o mně prostě nestojí. Zamilovanost. Ano jsem zamilováno... Do člověka, o kterém si mohu nechat jen zdát. Kterého se nemohu ani letmo dotknout prsty. Nemám šanci ho příliš potkávat. Jsem pod jeho úroveň. Jsem někde dole tam pod ním a je jedno, jak to přesně vnímá daná osoba.
A bohužel mým největším problémem je i jedna daná osoba, která mi neustále vyhrožuje a sem tam se snaží prohodit zdí. Ale to odmítám zmiňovat.
Dnes večer si ujasním, jak přesně všechno bude a jak na tom skutečně jsem a začnu s tím hned něco dělat.
Žádné komentáře:
Okomentovat