To nejsem já, to, co tu hraje na to, abych nějak vyhovoval. Já prostě nebudu vyhovovat lidem, protože jsem "ta divná". Nedokážu se chovat konvenčně, nebo ano dokážu to, ale to prostě nejsem já a já se nechci skrývat, přetvařovat. Hrát neustále jakousi hru a držet samo sebe na jakýchsi hranicích něčeho přijatelného pro společnost. Pro lidi kolem mě. Když už žiji tento život, tak to chci být já.
Chci ho žít jako já, ne jako někdo jiný. Jenže to společnost odmítá.
Jsem divná, vadná, zvláštní, na drogách, psychicky nemocná, v sektě... Ano?
Jenže já ani jedno z toho nejsem. Jen to jsem já. Smýšlím jinak, nejspíše se i chovám jinak a vyjadřuji se jinak. Jsem neschopné.
Dnes jsem hodně přemýšlelo, nejen, že mám potřebu se vyjadřovat jak se mi zachce, co se týče mého rodu. To totiž obtěžuje lidi opravdu nejvíce, ale já to už nechci skrývat, chci se vyjadřovat tak, jak je mi to příjemné a to prostě je i jako ON, ONA, ONO! Prostě to tak chci a skrývání mě akorát přidává do nekonečného kruhu, ze kterého se nedokážu dostat jinam. Jen tam dokolečka běhám a cítím se hrozně. Na druhé straně je zde i chyba toho, že nejsem schopné fungovat v této společnosti.
Hodně jsem se zamyslelo nad tím, jestli vůbec takhle chci žít. Fungovat. Jakákoliv práce mě unavuje, ano pravdou je, že jsem schopen takto fungovat a pracovat. Jenže jen pokud ta práce povede k někomu jinému než ke mě samotnému. I přes to, vztah dle mě snad ani nemohu najít. Nehodlám jej hledat. Ale cítím, že se mnou nemůže dokázat někdo vést partnerský vztah, milostný. Cítím, že nemohu nikomu vyhovovat a taktéž cítím, že on nemůže takto vyhovovat mě. Nevím proč. Nechci se někomu přímo svěřovat, sdělovat mu vše, co mám v hlavě. A především pravdu bez všech těch sladkostí okolo ní. Nejsem stvořen pro to, abych mohl vykonávat nějakou práci, mít nějaký domov, příjem, partnera, rodinu, záliby.. Když se mi tento život mihne před očima a já si to jen představím, je mi z toho zle.
Nevím, proč mám tak velkou tendenci být sám, bez přátel, rodiny, přítele.. Bez všeho. Nevím, kde se ve mně ta tendence bere. A nejraději bych v tu chvíli, jaká je nyní, se všemi ukončil kontakt. Všeho se vzdal a skončil na ulici. Kde by se to nakonec nějak zakončilo samo.
Tato tendence, nutkání je silné, ale nikdy to není natolik silné, abych si nebyl schopen uvědomit to, že jsou to jen pocity a na mých pocitech již dávno nezáleží. Ty prostě sic existují a nutí mě přemýšlet jinak a bolí, ale to je vše.
Vlastně nechci být vnímán většinovou společností jako někdo divný. Ale nechci se skrývat, přetvařovat se. Tohle je můj život a já nechci být odsuzován za to, kým jsem. To celé jen, protože takhle společnost musel aurčit jakési normy a já do nich prostě nezapadám. Chci se vyjadřovat a chovat tak, jak skutečně jsem. Propadám do zoufalství z toho, že se budu muset v životě posunout dál a to nechci.
Čím dál více si uvědomuji to, že nemá smysl cokoliv hledat, možnosti toho, jak by mi vyhovovalo žít. Nemá to smysl. Čím dál více jsem schopen si taktéž uvědomit to, že jsou to jen pouhé lži z mé strany k tomu, že mě v tomhle světě něco zajímá. Neustále se snažím přisuzovat k věcem jejich důležitost. Snažím se nervovat se nad zkouškami. Nervovat se nad tím, že když nebudu mít docházku na přednáškách, či nějaké jiné práce a podobně, tak to bude zlé. Snažím se neustále pokládat důležitost tomu, jak se stravuji, jaké čtu knihy, jak se učím novým věcem. Jak šetřím, jak utrácím. Materiálním věcem, obžerství. Sportu a praxím.. Dobrovolnictví, lidem kolem mě. Zvířatům. M..Mému vzhledu, vztahům.. Láskám.. bydlení.. Je toho tolik, čemu se snažím naivně přisoudit důležitost. Neustále si to vnucuji a dokonce tomu i často věřím a dle toho se především chovám. Jenže to jsou lži.
Mně na těch věcech skutečně nezáleží, já to tak necítím. Necítím se zle, když nedám zkoušku, nebo když mám opakovat předmět. Necítím se zle, když sním rafinovaný cukr a to ve formě celé mléčné čokolády. Necítím se ani dobře, když komunikuji s určitými lidmi a užívám si s nimi nějaký pěkný den, taktéž když dám nějakou zkoušku a vyjde mi práce, či něco podobného. Já u toho ve skutečnosti necítím nic, jenže chovám se naopak. Je to jen póza, kterou se snažím nalhat si, jak mě to tady baví a jak má smysl žít dál.
Lži.. Lži.. Samé lži.. Na čem mi skutečně záleží?
Na lidech. Nebo spíše na tom, že když už je můj život tak strašně zbytečný, tak chci alespoň pro ně něco udělat. Jejich život totiž takový není.
Opět mě zachvacují pocity nechutenství, znusení ze sama sebe. Z toho jaký jsem, z mé nechutné osobnosti a ještě odpornějšího vnějšího vzhledu.. Je to tak odporné, že bych z toho brečelo. Sebelítost. Kterou si nezasloužím. Takže si to jen uvědomím a tiše zavřu oči a raději půjdu dál hrát..
Když už na mě nezáleží, tak na A ano.. Je mi to líto, ten člověk to nesmí vzdát.. Chci mu pomoci, ale nevím, jak bych mohlo.. Nevím to, ale vím jistě to, že to takto nenechám. I když si mi udělal to, co si mi udělal a bylo to vážně odporné.. Hodně odporné, nikdy na to nezapomenu. Jenže má drsná nátura to zvládne. Nakonec přeci jen žádné následky z toho jsem neměla. Žádné drsné a dlouhodobé následky, tím chci říci. Nic se vlastně nestalo, nesmím nic tak prožívat.... O nic nejde..
Nikdy o nic nešlo, jen nahodit úsměv a fungovat..?
NE:. už opravdu netoužím po tomto přetvařování....
Žádné komentáře:
Okomentovat