A nic zvláštního se neděje. Jdu celkem v pohodě, ale není to nejlepší. Zítra se chci posunout ještě dále. Lépe a rychleji a věřím, že to půjde. Stále mám jisté obavy ze svého selhání. Pokud chci přežít, musím zahájit jisté kroky. Aktivizační kroky. Musím se stát dobrovolníkem a přesně už vím v jakých organizacích. Jsou to tři organizace, které mám naplánované a budu doufat, že to půjde, protože tím budu moci dosáhnout toho, co potřebuji.
Dnes se cítím zoufale, neklidně a stále nejsem plně schopen správných reakcí. Nejraději bych se krčilo někde venku v zimě a celou noc se tam poflakovalo někde pryč.. Jsem smutné. Ale na tom opět nezáleží.
Jedu příliš pomalu a již třetí den vlastě sis držím jistou normu a nekazím to, ale nic závratného nedělám a nemám čas. Protože Všechno tady končí. Dnes jsem hodně přemýšlelo...
Každý den chodím minimálně 3 kilometry po Praze, baví mě to a potřebuji něco takového, je to pro mě dobré. Dnes jsem hodně přemýšlelo. Nad společností, nad lidmi a opět mě zachvátil ten pocit bezmoci. Toho, jak to takhle nechci. Zastavím se a pohlédnu kolem sebe.
Vidím různé druhy umění, různé druhy lidí, zvířat, věcí, technologií, služeb, názorů, hodnot, postojů, aktivit. Stojím se všechno jde kolem mě, jako bych neexistovalo, všechno jde mimo a já jen sleduji koloběh, kterého se neúčastním. Nechci se účastnit, jenže v hlouby duše vím, že i já jsem malinkou částečkou této společnosti. Vidím možnosti své budoucnosti, vidím životy druhých, jejich úspěchy, neúspěchy, jejich situace, bolesti, radosti. Všechny události, co zažili, všechno to vidím a přemýšlím, kam bych se měl ubírat já?
Všechno si to přebírám ve své mysli a zjišťuji, že není žádná cesta, kterou se chci ubírat. všechny ty věci, to všechno, co tu je, mě vlastně nezajímá. Jde to mimo mne. To já nejsem, i když se naivně snažím v tom žít. Neustále si nalhávat, jak na nčem záleží. Jak to má smysl a podobné sračky. Nebaví mě to. Mám vše a přes to vlastně nemám nic. Mám všechno, co považují lidé, či většina společnosti za to, aby byl člověk šťastný. Jenže já v tom štěstí nevidím.
Je to má chyba, nejspíše jen nechci být šťastný. Mohu si za to všechno sám. Je to mou neschopností. Mohu si za to všechno sám..
Mám téměř úspěšně za sebou zkouškové a netěší mě to. Je mi to ukradené. I když pokud udělám i poslední zkoušku, tak se budu muset tvářit a chovat opět lehce nadšenecky, protože už nebudu mít, jak se vykecat z toho, že se nechovám tak energeticky jako předtím. A mě nic vlastně není. Jen to není tak úplně dokonalé.
Přemluvil jsem se i k brigádě, i když vím, že tam nechci a dělat to nechci a nechci a opět jen nechci. Ano cítím, že to prostě nechci a bojím se selhání a nejraději bych nic nedělalo. Jenže o to jde, musím to překonat. Nejde o to, co chci a co ne, to až později budu moci. Teď prostě ne.. Ne.. Ne NE!
Já budu bojovat M.:)
Žádné komentáře:
Okomentovat