Včerejší den všechno změnil a já se znovu propadl do něčeho, z čeho nejsem schopen se vyhrabat. Jediné, co dokážu je situaci dostatečně vytěsňovat na to, abych dokázal fungovat v této společnosti. Můj úsměv už je jen pouhé zoufalství, které se prohlubuje a pokouší se mě celého pohltit. Jako by se vše negativní spojilo do jedné velké kostky a ta do mě neustále narážela, abych nemohl vylézt nahoru. Nejsem schopno vidět pozitivní věci, ty z mého života zmizely. Necítím z ničeho radost, odešla. Vypařila se a já nevím, kde bych ji měl hledat? Měl bych se soustředit na školu a.. Nejsem toho schopen. Mé myšlenky jsou zaseknuté na události, kterou nemohu popsat. Nemohu ji zmínit. Jen se to stalo a zmizelo. Je to pro mě neuvěřitelné, jako by mě stahovalo něco k zemi, jenže já netušil, co to je, protože to není vidět, snad ani cítit. Jen letmý tlak na mých bedrech cítím a padám k zemi. Vše se spojuje a mlátí mě to do hlavy, abych se nemohl hýbat, nepokoušel se znovu zvednout, abych konečně pochopil, jak zbytečné jsou mé snahy.
Tím, že jsem vytěsnil tuto událost jsem se upnul k jiné, nebo spíše jí dodal takovou důležitost, jakou měla ta, co jsem vytěsnil. Je to jednodušší utápět se v tom, že Vás někdo nechce, že na Vás ani letmo nepohlédne a Vaše srdce po něm touží. I když to tak přímo nebylo, já se k tomu upnul a trápí mě absolutně vše. To, jak vypadám, jsem z toho naprosto deprimován a mám tendence přestat jíst, tendence stále cvičit. Jsem tak odporný, tak odporný, že bych z toho všeho jen brečel, protože můj obličej je vážně odporný o mé postavě nemluvně. Je to hnus, a když to tady vypisuji, tak se mi do očí vhánějí slzy. Protože možná, kdybych byl krásný, možná pak by si mě ta osoba všimla. Možná kdybych nebyl takový debil, tak divný, tak nenormální, tak free, tak pozitivní, prostě kdybych nebyl naprostý idiot a byl normální, tak by si mě všimla. Možná by mě i ostatní dokázali přijmout, neignorovali mě, možná i pozdravili. Celé mě to deprimuje. Nezapadám. Po ničem už netoužím a chce se mi jen brečet z toho, jak se to celé událo. Jen hloupá sebelítost a za to bych se nejraději praštil do hlavy, abych si uvědomil, že se nemám proč litovat. Já vím, že jsem ošklivý a má osobnost je snad ještě horší. Já to vím, ale proto se přeci nemohu litovat..
Neustále je tu otázka proč? Proč.. Proč? Tak proč?
Potřeboval bych se zhroutit. Každou minutou, možná i téměř vteřinou cítím, jak si potřebuji sednout na zem a brečet. Zůstat tak a jen poslouchat okolí a nic jiného nevnímat, jen nastupující bolest, která mě děsí a paralizuje.
Já nevím, co mě drží od tohohle všeho, protože ta bolest, cítím ji neustále, každou vteřinou, jen někdy méně, o trochu méně. Jenže neustále to bolí a já už nevím, co mám dělat. Rád bych se zhroutil. Tak moc rád bych se na chvíli zhroutil a přestal přemýšlet, jen byl sám ve svém bytě a nic. Jenže to nemohu, protože mám sílu. I když ráno nevím, jak vstát, i když občas v koupelně spadnu k zemi a nevím, jak se zvednout, něco na záchodech ve škole brečím a snažím se donutit přestat a utřít si slzy a dělat, jako bych snad byl vystresovaný ze zkoušek. Chodím často po celé Praze, sem a tam, dlouhé trasy bez cíle. Jen, abych to necítil, zmírnil. Aby to trochu zmizelo. Sem tam sednu do nějaké veřejné dopravy a jedu jinam, když se mi chce brečet, tak si sednu a brečím, brečím a doufám, že to zmizí. Jenže druhý den se to znovu opakuje a já nevím, nevím, co mám dělat?
Nevidím smysl. Mám pocit, že můj život skončil. Nevím, proč bych se měl učit, proč bych měl cvičit, proč bych měl dělat cokoliv. Jediné, co mě drží stále při smyslech je to, že vím, že na mých pocitech nezáleží, protože jsem plný fyzické síly k tomu pomáhat druhým. Být tu pro ně a snažit se jim pomoci. Vím, že na mých pocitech nezáleží, proto to píšu zde a neříkám nikomu. Proč bych je měl potápět? Je jedno, na co mám náladu a na co ne, prostě budu reagovat tak, jako by bylo všechno v pořádku, či jen malé stresy ze zkoušet.
Cítím se vysílen, ale vždy seberu i ty poslední síly k tomu, abych vyslechl lidi kolem mě a možná pro ně i něco udělal. Abych nějak napsal zkoušku, učil se na ni. Chodil, četl, komunikoval, jedl, abych vůbec vstal z postele.
Nevím, co mám dělat, proto nedělám nic. Jen to potlačuji, lidé to nesmí vidět. Možná trochu, ale nesmí vědět, jak moc to je pro mě těžké. Jen bojovat s každým dnem.. A teď? Jdu se vybrečet do koupelny. Ale ještě předtím chci napsat něco o Určité osobě.
Víte, je fakt na nic občas vídat osobu a pro Vás velmi přitažlivou a to především osobností, nebo spíš jejími rysy, které znáte. A vědět, že nemáte možnost ji jinak poznat, nemůžete se ji dotknout, nemůžete nic. Ta osoba o Vás ani neví, ona neví, že existujete. Můžete ji pozdravit a ona se na Vás jen letmo podívá a ze slušnosti pozdraví též. Můžete na ni hledět, možná občas i promluvit. Jenže nic více nemůžete. Je pro Vás tak nedosažitelná, že si skoro říkáte, jak Vás může trápit to, že o Vaši existenci neví osoba, u které znáte jen její okraje? Neustále se snažíte domyslet dle všeho, co Vám ta osoba ukazuje její osobnost. Hledáte na internetu různé informace, fotografie, které Vám řeknou více. Jenže bohužel z toho všeho máte jen rozporuplný pocit. Občas si naivně myslíte, že by snad ta osoba si Vás mohla nějak pamatovat, nebo snad jste ji alespoň trochu sympatičtí. Nakonec se na ni však podíváte a zjistíte, že nemá o Vaší existenci ani sebemenší tušení. Tím to končí a Vy se můžete jen dívat, mít různé představy a pak doma plakat nad tím, jak Vás to mrzí.
A teď už konečně jdu do té koupelny.
Žádné komentáře:
Okomentovat