Ano odpočet toho, kdy se setkáme, Můj drahý. Tedy, ne, že bychom se dříve neviděli, ale to je menší detail.
Rád bych řekl pár věcí, které jsem Ti taktéž už vyprávěl, nebo spíše rozhořčeně řval do telefonu, když si mě žádal o setkání.
Já nejsem Tvá hračka, nebudu hrát dle Tvých pravidel, která nejsou jasně definována, vlastně mi přijde, že je spíš neustále měníš. Já odmítám být Tvou obětí. Odmítám uznat to, jak jsi všemocný a máš všechno pod kontrolou! Odmítám uznat nějakou Tvou dokonalost, či genialitu. To totiž nejsi Ty. To, že jsi trpělivý a dokážeš vymýšlet spousty verzí situací a vyhodnocovat je, či číst v lidech a co jako? To umím také.. A nikdo mě geniálním nenazývá a Ty o to žádáš? Vždyť je to obyčejná činnost a mě absolutně nezajímá, že žádáš nějaké hloupé uznání.
Nezajímáš mě. V tomhle vážně ne.
Víš, udělám vše pro to, abych to vyhrál. Jak si jednou řekl, "Show me who is the real winner". Ano, přesně to plánuji udělat. Víš, opravdu, tahle situace se nezdá být nijak vážná. Je to celé daleko, tak hrozně daleko, že si to plně neuvědomuji. Ale když Vás pak někdo prohodí, tedy snaží se prohodit zdí a to opravdu příjemné není, tak si uvědomíte, že situace není zase tka nevinná, jak se zdá. Přesně o tom mluvím, Drahý. Člověk si totiž neustále snaží situace zlehčovat, nebo alespoň to dělávám já.
Myslelo jsem, že nejsi zase takový, spousta lidí si to myslela. Možná jen, že jsi trochu psychicky labilní a máš tendence všechny okolo tyranyzovat. Řekni, vzrušovalo Tě, když jsme Ti brečeli u kolenou? Protože Ty si nás tam srážel jednoho po druhém. Bylo to vzrušující?
Chápu to. máš tolik prachů.. Jsi opravdu inteligentní a dokonce umíš i perfektně číst v lidech a celkově analyzovat situace. Máš spoustu znalostí a dovedností, jsi řečník a moc dobrý herec. Já to chápu. Máš perfektní předpoklady pro to, aby sis takto dokázal zpřestřit život.
Dle mě jsi natolik zoufalý, že nevíš, co jiného by si v tomto životě měl dělat. Bojíš se tak moc panicky smrti, či nějakých zlých zdravotních situací, že nevíš, jak se toho celého zbavit. Ta bolest Tě naprosto ubíjí, to, jak Ti nikdo pořádně nerozumí. Jsi na to celé sám a rád by si to někomu řekl. Sdílel s ním své obavy, pocity a vlastně i jen pouhé zážitky. Jenže ono to nelze co?
Svými slovy a celkovým svým působením perfektně přenášíš svou depresivní náladu i na druhé, jenže oni to nejsou schopni tak galantně zvládat jako Ty, že? Takže je jen ničíš a to Tě začne níčit také. Vytvoříš si s nimi silná pouta a pociťuješ tak obrovskou bolest, že už nevíš, jak dále to řešit a tak volíš velmi radikální řešení.
Snažíš se od nich odtrhnout, ale je to velmi těžké, opravdu hodně těžké.
Tvá situace se Ti zdá neřešitelná, bolí to, neskutečně moc to bolí a tak svým vystupováním přivádíš i Ty druhé do depresí. Srážíš je k zemi, ničíš je a ještě je nutíš k tomu, aby se Ti snažili pomoci, i když jsi na tom lépe než oni sami. Žádáš pro nich pomoc, protože jsi zoufalý a máš dojem, že oni na tom tak špatně nejsou. Protože si raději nalžeš to, že máš špatné odhady, že špatně analyzuješ situaci, než , aby si dokázal uznat to, že ty lidé jsou na tom mnohem hůře než Ty sám.
Bojíš se. Tak strašně moc. A nejhorší je to, že nemáš kam utéci. Nemůžeš to celé vypustit a můžeš se jen snažit odpoutat, aby si to už necítil. Potřebuješ klid, ale jak jej můžeš dosáhnout?
Zničíš to pouto. Oba víme jak jej zničíš, protože Ty se zkrátka rozhodneš pro tu nejhorší možnost. Ta celá situace je pro Tebe tak moc neřešitelná, že ji musíš skončit. Jenže Tvé potřeby komunikace s tím člověkem, nebo celkově s těmi lidmi, se kterými máš to pouto, je silná.
Takže je jen tiše sleduješ a pláčeš. Tato bolest Tě naprosto ochromí a Ty náhle ochabneš. Možná se pokusíš o sebevraždu, protože to je zkrátka ten konec, jenže to nedokážeš vykonat pořádně, protože Tvůj panický strach ze smrti je stále silný.
Po tomto incidentu Tě zachvátí zlost a z té se postupně stane takový ten neustální pocit, kdy jsi prázdný. Otázkou nyní je, jak zaplnit tu děsivou prázdnotu? I ona Tě ničí. Náhle Ti nepřijde nic lepšího než zničit všechny okolo, protože potřebuješ něco cítit a i ta bolest byla lepší než tohle.
Ano, teď je zde čas toho, kdy neumíš smýšlet racionálně, kdy se odmítáš zastavit a uvědomit si, co to vlastně provádíš?
Čas, kdy všechny kolem sebe bezcílně a nesmyslně likviduješ se vší bezcitností. Jen Tvůj ironický úsměv lze zahlédnout nad tím, když vidíš v těch ustrašených očích slzy a z jejich úst se ozývá ústavičné prosím, nedělej to. Utíkají před Tebou, bojí se Tě a doufají, že mohou utéci, chtějí pomoc od zákonu, všichni ji tam hledají. Ale všichni brzy zjistí, že Ty neexistuješ. Obcházíš vše a zákon na Tebe neplatí a pokud o něj náhodou škrtneš, tak máš takové schopnosti a možnosti, že stejně pro ně neexistuješ.
Bezcitně hraješ svou hru a bavíš se nad tím, jak se lidé snaží utéci a chtějí, aby si jejich život nechal být. Kdo z nich se kdy snažil Ti vzdorovat? Ano, určitě jich bylo hodně, ale Ty si jim musel následně ukázat to, že na to nemají právo. Srazil si je k zemi a donutil se vzdát. Přestat bojovat. Zabil si je. Všechny si je zabil a ani se nad jejich pocity neohlédl, nad jejich životěm, nad ničím. Byly to pro Tebe jen hračky. Zábava. A jde se dál.. Na dalšího člověka..
Kdo je tu ten zajímavý? Kdo si chce hrát? Kdo se snaží utéci?
Přesně tyto typy vyhledáš a zničíš jim život.
Jen ze svého zoufalství.. Protože jsi sám a nemáš, co jiného, by si udělal. Jsi totiž zbytečný a bezvýznamný. Jenže když hraješ, tak máš moc a kontrolu. můžeš ovládat život lidí, můžeš ho dohánět tam, kam chceš. Zahrát si chvíli na Boha.
Jenže já se nevzdám. Vím, že máš problém mě předvídat. Protože hodně lidí to prostě nedokáže a nebo to dělá opravdu hodně špatně a já v tom často lidi nechávám. Jsem nucena s Tebou hrát. Nucena k tomu, aby se došlo k nějakému vyvrcholení. Dobře, budu to dělat. Ale pravidla a všechno bude rovnocenné. Jsem na stejné pozici, co jsi Ty, ne níže a ani výše. Tohle si prosím, pamatuj.
Žádné komentáře:
Okomentovat