Určitá osoba

Nevím, co mám dělat. Má zoufalost pomalu nabírá na síle a účinnosti. Netuším, jestli se cítím být šťasten, nebo naopak smutný. Jsem pochybně rozpoložen a na jednu stranu mám pocit toho, že bych měl mít radost. Mé myšlenky jsou hrozivě zaměřeny na Určité osobě, protože už o ní vím dost, abych si jí mohl vysnívat a přemýšlet o ní téměř v každé své volné vteřině.

I mé sny se točí kolem té jedné osoby. Bohužel je to někdo, kde sociální role zkrátka ne přímo dovolují nějaký hlubší vztah a i kdyby, tak netuším, jak bych toho měl dosáhnout?

Mám pocit, že by to bylo zbytečné, i když po tém mé srdce nekonečně prahne. 

Jsem tak moc rád, že jsem té osobě musel napsat. Jsem skutečně hodně spokojen s tím, že to nebyla jen tak strohá konverzace, i když se jednalo pouze o pracovní účel. Musím uznat, že mě hodně potěšilo, že pro tu osobu nejsem tak úplně jen kus masa. Dokonce si mě pamatuje a i mé jméno není pro tu osobu přímo neznámé. A to, že pro mě udělala jednu moc milou věc, kterou bych v životě neočekával od někoho v takovém postavení vůči mě. Očekával jsem těžký opak a to jen kvůli tomu, co mi povídali ostatní kolegové o chování té osoby. Především se ke mě dostalo i to, že ta osoba není psychicky zdravá  a je tedy tak zvaně řečeno "na hlavu" a celkově dost mimo. Což mě rozhodně dle zkušeností s ní nepřijde. Ano, dle doslechu o aktivitách té osoby se dá dost smýšlet o tom, proč ta osoba přijde ostatním zvláštní. I celkově z jejího chování mohu usoudit to, že není zrovna konvenční a to je také ten důvod, proč mě tak přitahuje.

Dnes opět taková hloupá náhoda, tedy slet různých událostí dohromady. Zrovna jsem si říkal, že bych se mohl na facebooku přidat do události Žižkovské noci a tak jsem tak učinil. Poté  podíval do seznamu, kdo by se mohl zúčastnit a hned na druhém místě byl někdo  jménem Určité osoby. Rozklikl jsem a uviděl pravdu. Zrovna se musel objevit její účet. Je fakt, že tam to jméno nebylo v tom znění, jak ho znám já a spousta dalších, ale já z doslechu samozřejmě znám i to jiné jméno, co používá. Neřešil jsem to a tak šel na výstavu do Amu. Která byl skutečně hodně zvláštní. Nevím, jk přesně bych to shrnul, ale bylo to dost zajímavě divné.

Vrátil jsem se domů a.. Opět na žižkovskou noc, která přidala nějaké příspěvky, rovnou jsem se znovu podíval na žúčastněné a... Náhle tam Určitá osoba měla dost zaobalené jméno, pod kterým jej znám oficiálně. Každému by došlo dle toho, co tam měla, kdo to je. Protože bez toho se to téměř nedalo spojit. Pokud člověk nebyl obeznámen s určitými detaily. Což mě dost překvapilo, protože to jméno, proč by ho tam dávala? Tak proč? A ještě hned po tom, co jsem ten účet našel a zúčastnil se té události. To celé samozřejmě nastartuje spousty myšlenek o tom, jak to mohlo být. 

Bohužel bych se měl smířit, že danou oobu nezajímám a nechat to být. Ani, to bych měl udělat...

Když se vzdáte kvůli nevědomosti a informace se vám sami poskytnou

Bohužel, opravdu moc jsem se snažil nemyslet a nevnímat Určitou osobu. Prostě jsem se rozhodl, že raději půjdu po starých známých, kde to bude jednodušší a především jsem šmířený a určitými věcmi. Předevšim jsem si uvědomil, že nemá smysl se zajímat o někoho, o kom nic nevím a tudíž mě nemá, proč zajímat. Postupně jsem si uvědomil fakt toho, že když nemám, o co stát díky své nevědomosti, tak je vše v pořádku. Jenže, to by nemohl být můj život, aby se celé tohle mé smíření  s tím, že o té osobě nic nevím, nepřekopalo. Bohužel.

Vzhledem k mému depresivnímu stavu díky škole a určitým problémům, jsem šel v sobotu do klubu, ano zcela sám. Nemám  tím problém. Lehce se opít. Seznámil jsem se slečnou, která byla taktéž dost v depresi, ale vypadala mnohem hůře než já. Především byla opravdu hodně opilá. Několik hodin mi vyprávěla o své lásce, krásně se to poslouchalo. Byly to zajímavé věci, vlastně jsem se vůbec nedivil, že s slečna do takové osoby zamilovala. Bylo už pozdě a já se rozhodl odejít, ale ještě předtím mě napadlo, jestli nemá fotografii té osoby. Přeci jen znám tolik detailů, tak by mě zajímalo, jak taková úžasná osoba může vypadat? 

Slečna samozřejmě nezahájela a hned vytasila vůj fotoaparát a řekla, že ty fotky jsou starší, ale právě, že tam vypadá naprosto úžasně a nadšeně mi vecpala fotografii před obličej. 

V tu chvíli se mi téměř zastavilo srdce a já snad otevřel udiven situací i ústa. Ještě jednou jsem si projel očima celou fotografii a zkontroloval všechny možné podobnosti s osobou, u které jsem doufal, že to na té fotografii být nemůže! Podíval se na tetování, modré oči, brýle a ten nos.. Vážně? Vážně? To ne, to není možné!

Slečna si všimla mého vyděšeného pohledu a jen se mě zeptala, vzhledem k tomu, že to byla lesba. "Je to kočka, co?" A já s výdechem odpověděl, že to skutečně kočka je. Poté přepla na jinou fotografii a opět mi ji ukázala a já si v hlavě srovnal opět všechny podobnosti a dospěl k tomu, že je to skutečně ta osoba, Určitá osoba. Neměl jsem příliš slov, tak jsem se rozloučil a odešel domů.

Věřte, že teď když už jsem si uvědomil, že nemá smysl se zajímat o člověka, o kterém nic nevím. Tohle celé pro mě byla nepříjemná situace a stále je. Protože náhle o té osobě vím dostatek a tudíž už mám bohužel i oprávněný zájem. Protože musím říci, že dle toho, co jsem se dozvěděl, mi ta osoba dost vyhovuje a zaujímá. Což je obrovský problém, protože teď už to není nevědomost, ta nevinná, kdy jen spekulujete, jaká by daná osoba mohla být. Teď se to změnilo k tomu, že já už hodně vím, jaká daná osoba je. Už se na ni nemohu koukat jen s nejistotou a s tím, že ji stejně neznám. 

Už se na Určitou osobu nemohu dívat tak nejasně. Už je to jiný pohled. A tu roli, co hraje, ta už je pro mě jen malinký zlomek toho, kým je. Už pod tím vidím úplně jinou osobu, která je pro mě mnohem přitažlivější než ta, co byla jen tím pouhým zlomkem. 

Jenže teď, celé se to akorát zhoršilo, protože já nikdy nepoznám danou osobu. Vždy to bude jen v postavení profesionálním a tím to končí. A tyhle detaily mi to celé jen stěžují.. Nevím, jak se zachovat.

Sen za snem, kdy zmizí realita

Včerejší den všechno změnil a já se znovu propadl do něčeho, z čeho nejsem schopen se vyhrabat. Jediné, co dokážu je situaci dostatečně vytěsňovat na to, abych dokázal fungovat v této společnosti. Můj úsměv už je jen pouhé zoufalství, které se prohlubuje a pokouší se mě celého pohltit. Jako by se vše negativní spojilo do jedné velké kostky a ta do mě neustále narážela, abych nemohl vylézt nahoru. Nejsem schopno vidět pozitivní věci, ty z mého života zmizely. Necítím z ničeho radost, odešla. Vypařila se a já nevím, kde bych ji měl hledat? Měl bych se soustředit na školu a.. Nejsem toho schopen. Mé myšlenky jsou zaseknuté na události, kterou nemohu popsat. Nemohu ji zmínit. Jen se to stalo a zmizelo. Je to pro mě neuvěřitelné, jako by mě stahovalo něco k zemi, jenže já netušil, co to je, protože to není vidět, snad ani cítit. Jen letmý tlak na mých bedrech cítím a padám k zemi. Vše se spojuje a mlátí mě to do hlavy, abych se nemohl hýbat, nepokoušel se znovu zvednout, abych konečně pochopil, jak zbytečné jsou mé snahy. 

Tím, že jsem vytěsnil tuto událost jsem se upnul k jiné, nebo spíše jí dodal takovou důležitost, jakou měla ta, co jsem vytěsnil. Je to jednodušší utápět se v tom, že Vás někdo nechce, že na Vás ani letmo nepohlédne a Vaše srdce po něm touží. I když to tak přímo nebylo, já se k tomu upnul a trápí mě absolutně vše. To, jak vypadám, jsem z toho naprosto deprimován a mám tendence přestat jíst, tendence stále cvičit. Jsem tak odporný, tak odporný, že bych z toho všeho jen brečel, protože můj obličej je vážně odporný o mé postavě nemluvně. Je to hnus, a když to tady vypisuji, tak se mi do očí vhánějí slzy. Protože možná, kdybych byl krásný, možná pak by si mě ta osoba všimla. Možná kdybych nebyl takový debil, tak divný, tak nenormální, tak free, tak pozitivní, prostě kdybych nebyl naprostý idiot a byl normální, tak by si mě všimla. Možná by mě i ostatní dokázali přijmout, neignorovali mě, možná i pozdravili. Celé mě to deprimuje. Nezapadám. Po ničem už netoužím a chce se mi jen brečet z toho, jak se to celé událo. Jen hloupá sebelítost a za to bych se nejraději praštil do hlavy, abych si uvědomil, že se nemám proč litovat. Já vím, že jsem ošklivý a má osobnost je snad ještě horší. Já to vím, ale proto se přeci nemohu litovat.. 

Neustále je tu otázka proč? Proč.. Proč? Tak proč? 

Potřeboval bych se zhroutit. Každou minutou, možná i téměř vteřinou cítím, jak si potřebuji sednout na zem a brečet. Zůstat tak a jen poslouchat okolí a nic jiného nevnímat, jen nastupující bolest, která mě děsí a paralizuje. 

Já nevím, co mě drží od tohohle všeho, protože ta bolest, cítím ji neustále, každou vteřinou, jen někdy méně, o trochu méně. Jenže neustále to bolí a já už nevím, co mám dělat. Rád bych se zhroutil. Tak moc rád bych se na chvíli zhroutil a přestal přemýšlet, jen byl sám ve svém bytě a nic. Jenže to nemohu, protože mám sílu. I když ráno nevím, jak vstát, i když občas v koupelně spadnu k zemi a nevím, jak se zvednout, něco na záchodech ve škole brečím a snažím se donutit přestat a utřít si slzy a dělat, jako bych snad byl vystresovaný ze zkoušek. Chodím často po celé Praze, sem a tam, dlouhé trasy bez cíle. Jen, abych to necítil, zmírnil. Aby to trochu zmizelo. Sem tam sednu do nějaké veřejné dopravy a jedu jinam, když se mi chce brečet, tak si sednu a brečím, brečím a doufám, že to zmizí. Jenže druhý den se to znovu opakuje a já nevím, nevím, co mám dělat?

Nevidím smysl. Mám pocit, že můj život skončil. Nevím, proč bych se měl učit, proč bych měl cvičit, proč bych měl dělat cokoliv. Jediné, co mě drží stále při smyslech je to, že vím, že na mých pocitech nezáleží, protože jsem plný fyzické síly k tomu pomáhat druhým. Být tu pro ně a snažit se jim pomoci. Vím, že na mých pocitech nezáleží, proto to píšu zde a neříkám nikomu. Proč bych je měl potápět? Je jedno, na co mám náladu a na co ne, prostě budu reagovat tak, jako by bylo všechno v pořádku, či jen malé stresy ze zkoušet.

Cítím se vysílen, ale vždy seberu i ty poslední síly k tomu, abych vyslechl lidi kolem mě a možná pro ně i něco udělal. Abych nějak napsal zkoušku, učil se na ni. Chodil, četl, komunikoval, jedl, abych vůbec vstal z postele.

Nevím, co mám dělat, proto nedělám nic. Jen to potlačuji, lidé to nesmí vidět. Možná trochu, ale nesmí vědět, jak moc to je pro mě těžké. Jen bojovat s každým dnem.. A teď? Jdu se vybrečet do koupelny. Ale ještě předtím chci napsat něco o Určité osobě.

Víte, je fakt na nic občas vídat osobu a pro Vás velmi přitažlivou a to především osobností, nebo spíš jejími rysy, které znáte. A vědět, že nemáte možnost ji jinak poznat, nemůžete se ji dotknout, nemůžete nic. Ta osoba o Vás ani neví, ona neví, že existujete. Můžete ji pozdravit a ona se na Vás jen letmo podívá a ze slušnosti pozdraví též. Můžete na ni hledět, možná občas i promluvit. Jenže nic více nemůžete. Je pro Vás tak nedosažitelná, že si skoro říkáte, jak Vás může trápit to, že o Vaši existenci neví osoba, u které znáte jen její okraje? Neustále se snažíte domyslet dle všeho, co Vám ta osoba ukazuje její osobnost. Hledáte na internetu různé informace, fotografie, které Vám řeknou více. Jenže bohužel z toho všeho máte jen rozporuplný pocit. Občas si naivně myslíte, že by snad ta osoba si Vás mohla nějak pamatovat, nebo snad jste ji alespoň trochu sympatičtí. Nakonec se na ni však podíváte a zjistíte, že nemá o Vaší existenci ani sebemenší tušení. Tím to končí a Vy se můžete jen dívat, mít různé představy a pak doma plakat nad tím, jak Vás to mrzí. 

A teď už konečně jdu do té koupelny.

Vakuum

Nikdy nezáleželo na mě, přímo na mě. Mým úkolem je se usmívat a být stále v pohodě. Jsem někde a netuším kde. Nevím, kde jsem se to ocitl, ale vím, že je to nepříjemný stav, protože se chovám k ostatním naprosto nevhodně a nezáleží mi na tom. Vlastně j to dobré, protože necítím nic negativního, naopak, je mi to všechno jedno a tak se mohu smát a být v pohodě. Nevím, na co i stěžuji, když tohto jsem chtěl dosáhnout, chci prostě, aby mi to bylo ukradené a ono je, tak co mám z problém?

Problém je v tom, že nevím co dál. Opět mám určitě tendence a myšlenky a opět s tím musím hodně bojovat a potřebuji to nějak vyjádřit. Ale tato slova o mé osobnosti, o mých pocitech nepatří nikomu z mých blízkých. Přeci jen, chci působit vyrovnaně a bez stresu a všeho ostatního. Nechci, aby i ostatní mysleli, že je to jinak. Stalo se pár zásadních věcí a asi je to jen tím, že jsem požilo pousty návykocých sraček a dostal také velkou ránu do hlavy. 

Neustále myslím na Určitou osobu a nemohu se těch myšlenek zbavit....

Už mohou jen zapomenout. Na vše, na svůj blog, na to, jak trapně a nevhodně se chovám, jak neschipný jsem.. Hloupý a naprosto nepohledný, tak odporný a zlý člověk.. K ničemu a.. Mně tohle nemrzí, já vím, jaký jsem a víc nemá smysl řešit. 

Ta osoba.. Drtí mě to. Tak moc mi to drtí srdce, že se bráním slzám a raději hraji únavu, abych nemusel vysvětlovat svůj smutek, či depresivní chování.

Na ničem nezáleží. Jsem pryč. Mimo tento svět a nevím, kde jsem, ale odtud nedokážu přijmout žádné informac, nic. Jsem pryč z tohoto světa. Mám kolem ebe bublinu, které se dotýkám a ona se jen letmo pohne díky mému doteku.

Nový rok

A nové vše. 

Ne, tak docela, vše je vlastně úplně stejné, ale o to nejde, to totiž kazí ten pravý nádech všeho toho, co jsem naplánoval, ano naplánoval! Proč bych se měl dál trápit něčím takovým jako je vyjadřování, když je jasné, že se chci vyjadřovat v mužském rodě. Na víc kašlu, jen ve společnosti to samozřejmě omezím.

Dále nic, nic zajímavého, co bych sem mohl napsat, protože kdybych to napsal, mohl by si to někdo přečíst a to by nebylo dobré, mohu to napsat až poté, co se to stane jako jasný fakt, který se stal, ovšem porovnávat to s tím, jak jsem to chtěl a celkově, to mohu jen ve své hlavě. Bohužel jsem v takové situaci, že si nemohu dovolit dělat jakékoliv poznámky, protože by se vše mohlo perfektně otočit proti mě. I touto větou si dost naběhávám, ale zmírním to tím, že je přeci samozřejmé, že pokud zvěřejníte o sobě choulostivé věci, či jakékoliv věci o své osobě, tak se dají použít proti Vám. S čímž anonymita na internetu vlatně nemůže existovat. Protože vždy Vás to nějak propojí  Vaší sítí. 

Tudíž o svém životě vlastně psát dále nemohu. Nemohu psát o ničem, protože jsem v takové pozici. Ale rozhodl jsem se hrát. Ano, budou zde vzkazy pro určité osoby, především pro jednu osobu, protože já jsem v takové pozici, že o sobě mohu rozlašovat spoustu věcí. 

Za prvé, Můj drahý, doufám, že naše setkání bude legendární.

Za druhé už není. 

Nic více napsat nechci.