Klid v duši a detaily

Dnešek jsem si dalo hodně volný, nějak jsem chtělo relaxovat a tak jsem se ráno válelo až do oběda v posteli, tedy mělo to i více důvodů. Nemělo jsem co, si udělat k snídani, tak jsem si chtělo udělat rovnou oběd. Probudilo jsem se již před 8, ale vyhrabalo se z postele až po 11 hodině. Následně bylo na programu pečení cukroví s tátovo přítelkyní, se kterou nastala krizová situace a to hádka a já, poprvé v životě, co jsem se s ní hádalo, cítilo klid a celá situace se nějak vyřešila. Upekly jsme toho opravdu hodně a budeme pokračovat, je to můj první rok, kdy jsem něco takového peklo, myslím, že je to fajn změna. Přeci jen dost pozitivní a především jde o upevňování vztahů. Také jsem se neomezovalo v jídle, tedy nebylo to nijak extrémní, jen trochu více jídla než obvykle. a to ne zrovna zdravého, ale nemělo jsem potřebu sníst vše, či i vypít, to jídlo už mi příliš nesedí.

Dnes mám potřebu přemýšlet nad svým jednáním a především nad slovy, které říkám. Neustále nad tím přemýšlím a to hned po vyřknutí. Je to zajímavá fáze a myslím, že mně to nutí se vyjadřovat jinak, jen nevidím moc rozdíl. Spíše se víc omezovat, nebo používat nějaká podivná spojení. Ale cítím se jinak dobře.

Netuším, co dále dělat, ale chci dnes napsat ještě stránku své seminárky, jen pouhou stránku. To mi bude dnes stačit, a zítra napíšu další stránku a budu naprosto spokojené. Také chci přečíst pár stránek knihy a zítra pak budu mít další 2 hodiny na čtení, protože jedu na kolej. Myslím, že by dnes bylo vhodné jít spát až trochu déle a vstávat dříve. Přeci jen musím tady toho dost uklidit a pak bych také mohlo konečně začít s nějakým pohybem, protože mé koleno vypadá už dost pohyblivě. A bolest je minimální, jen při pár pohybech, tedy něco lehčího by bylo fajn. Musím také konečně zašít nějaké oblečení, je to už dlouho a samozřejmě sbalit oblečení a věci na kolej a to chci ještě udělat datlové tyčinky.  Bylo by dobré si udělat i pořádek k netbooku.  Vlastně i vyžehlit bych mohlo stačit. A Na koleji bych mohlo napsat první stránku jiné seminární práce, alespoň to bych mohlo zítra udělat.

Když se nad tím tak zamyslím, je to divné, jak si to plánuji a přesně vím, co musím udělat, aniž bych o tom nějak přemýšlelo. A ta motivace, vím, že to vše udělám, protože mi to přijde jako něco nevyhnutelného, jako něco samozřejmého. Proto to celé vypisuji, i když to jsou naprosto nepodstatné věci. Podstatné na tom všem je to, že vím jasně, že to tak udělám. Já si dříve plánovalo spousty věcí, ale nikdy jsem nebylo schopné to udělat, spíše jsem to tak jen plánovalo a následně neřešilo, ale v posledních dnech to sic taktéž neřeším, ale přijde mi to samozřejmé a tak to vždy splním. Vlastně si to ani nemusím naplánovat, prostě na to přijde má mysl druhý den sama a udělám to. Nevím, jak to přesně vysvětlit.  Všude je spousty detailů o já jsem plné detailů.

Cítím, že musím přestat mluvit o sobě, je to hrozné, mluvím o sobě dost často. Ano toto dělává téměř každý, ale já mám pocit, že mi to nesedí, proto budu spíše naslouchat a občas dodám něco o sobě, ano názory budu vyjadřovat i postoje, ale určité věci říkat.. Mám pocit, že to ke mě zkrátka nesedí. Mám potřebu změnit své vyjadřování, protože mi zkrátka nesedí  to, jak se vyjadřuji momentálně.

Nekonečná hra

Jsem doma, dnes jsem opet nemohlo spát, nevím, čím přesně to bylo, v noci jsem se probudilo a šlo jsem napsat článek, Bolelo mě v krku a tak jsem se obávalo nejhoršího, tedy nemoci. Ovšem ráno bylo vše v pořádku. Tedy šel jsem po chvilce si lehnout se sluchátky v uších a napůl jsem spalo. Opět je má mysl zahalena do temna a myslím jen na jednu osobu, což mě skutečně děsí, netuším, jak to mám potlačit. Stačilo by jen jeden den na něj nemyslet. Bohužel. Drtí mě to, Vím, že jsou to jen obyčejné sny, bez jakékoliv naděje na realizaci. Nevím, co přesně mám dělat, nemohu se tímto zabývat. Musím se najít a není to jen, protože to potřebuji kvůli svým pocitům, kvůli sobě. Ale já potřebuji i vyhrát. Není to jen o mně, je to i o Viktorovi a především o mém soupeři, na kterého narazím až se najdu, až konečně zjistím, kým to vlastně jsem. ale jedno vím jistě,

Vrátím se v tomto odstavci k dnešnímu dni, který nebyl nějak zlý, byl celkem v pohodě, i když se cítím opravdu zvláštně, nebo jsem se i tak cítilo během dne. Ráno mi konečně vyučující uznala na druhý pokus mou seminární práci Poté jsem několik hodin strávilo v knihovně, kde jsem si dělalo výpisky různých teorií osobnosti. Musím uznat, Freuda teorie je asi pro mě nejzajímavější, i když nevím jistě, jestli bych s ní přímo souhlasilo, nic mě tam vlastně nepřekvapilo, protože jsem o takových teoriích slyšelo již dříve a musím uznat, že taková stádia od Eriksona mi přijdou nejpravděpodobnější, nejvíce s nimi souhlasím, akorát jsem dnes v knize našel,že jich je 8. a v jiné knize, která se na Eriksona a jeho teorie nezaměřovala, jej citovali, ale uváděli tam 9. stádií, což mi příliš nejde pořádně do hlavy, kolik jich je, ale budu si raději na zkoušku pamatovat všech 9. A zrovna teď v tv dávají film o Jungovi, tedy alespoń se tak ta postava v něm jmenuje. Ano, koukám na tv, sedím ve svém obývacím pokoji, opřené o topení, piji jahodový čaj a píšu článek, tedy později budu psát i seminární práci, chci napsat alespo%n stránku a půl. Dále mám naplánované číst chvíli knihu, protože mám vypůjčeno spoustu knih a musím je za týden vrátit, tedy myslím, jen dvě z těch, co mám půjčené. Momentálně čtu o bezdomovectví, opravdu dobře čitelné a zajímavé.

Myslím, že jsem schopno vidět a slyšet spousty věcí, které jsem do te´d přehlíželo. Všechno je tak zřetelné a já nemám příliš potřebu spánku a jsem schopno přemýšlet o několika věcech najednou, což mě občas trochu děsí. Mám jakousi potřebu o všem přemýšlet a získávat spoustu nových informací a taktéž dělat spousty věcí. Mám potřebu analyzovat lidi, pokud mluví o nějakém svém zájmu, či podobně, tak slova jdou na druhou vlnu a já spíše vnímám jejich mimiku a gesta a tón hlasu a dle toho usuzuji, jak se cítit a mapuji to, jací jsou. Slova také vnímám, ale jen je poslouchám a o tomto přemýšlím. O jejich slovech přemýšlím jen občas, je to pro mě složité, jsem schopno přemýšlet spíše o  jejich neverbální komunikaci, slova sic vnímám, ale nejsem schopno o nich přemýšlet. Jako by okolí kolem osoby, jež vnímám zmizelo a já vidělo jen ji a tak krásně zřetelně. Všechny ty grimasy, všechny ty pohyby rukama a celkově tělem. Tóny hlasu a to, která slova zvýrazňuje, jak říká věty. Je to naprosto dokonalé. Nic jiného nejsem schopno vidět.

Pokud se překulím k tématu své identity, tak mám problém s váhou, ano je to pro mě opravdu otravné a celková fyzická kondice, cítím, že tohle tělo ke mě nepatří. Za ten měsíc cítím, že mám vypadat jinak a žít jinak, stravovat se zdravěji a hodně se věnovat sportu. A ano, za tu dobu jsem dost zhublo a to mi to nepřijde, spíše naopak, ale dnes jsem se tedy odhodlalo stoupnout na váhu, i když jsem očekávalo opravdu nemilý výsledek... A mám dole 4 kila! Což je geniální a také jsem si všiml, že i jídlo vyhledávám mnohem zdravější a přemýšlím u něj a nenechávám se ovlivnit chutěmi, tolik. Ted ypředevším ty chutě nemám. Vím, že se mi to podaří změnit i svou postavu a svůj přístup ke stravování. Celé se to pomalu mění. Dále budu nejspíše nosit brýle, protože se mi objevila tupozrakost, bojím se brýlí, mám pocit, že mi nesluší, ale zároveń cítím, že ke mě částečně patří. Nevyznám se v sobě. ale příští týden jdu k lékaři a pak se uvidí. Také s emi čím dál více objevuje potřeba toho mít zrzavé vlasy, vzhledem k tomu, že předtím byly bílé a měděná se na nich příliš neusadila, tak se těším, až ji příští týden zafixuji.

V posledním bych chtělo zmínit to, že se musím snažit působit velmi pozitivně a volně, což mi nedělá problém, protože takový přístup ke mě patří. I když se cítím dost zoufale, smutně, stále mě něco pohání, vím, že mám tu sílu to překonat a usmát se, protože má ironie je nekonečná a pomalu se formuji. Cítím, že brzy už emoce zlosti a vlastně i radosti zmizí. Dominují u mě spíše pocity ironie a síly, smutku, klidu, potřeby podnětů a aktivity,. Ironie je asi nejvýraznější, mám potřebu se neustále smát, pousmívat, protože mi přijde většina situací ironických, komických, ne vtipných, ne šťastných, radostných, ale ironických, nebo i sarkastických..Je to zvláštní, Nevyznám se v tom.

Ten, jehož neznám, ale nemohu jej vyhodit

Vstávalo jsem opravdu brzy, nemohla jsem už nadále spát, ráno bylo celkem kruté, ale do školy jsem došlo a hned ráno jsem potkalo jednu slečnu, spolužačku, kamarádku T. Takže jsem na ni vybaflo a šlo se následně do školy, první přednáška byla jasná, myslím, že tohle bych příliš nekomentovalo, i když mám tu potřebu, ale bohužel se nic neudálo, mělo jsem spíše pocit, že s osobou, o které mám potřebu nějak snít, není vše v pořádku. Byl to zvláštní pocit, nemuselo se nic stát, už jen s tím, že přišel, bylo cítit, že se má hrozně a to já jsem se ráno dostalo do celkem pohodové nálady. Hned na začátku začalo jakési bloudění po třídě kvůli místu, protože nám ho vždy někdo zasedl dříve a my tam dost chodily dokola a už se nám dokonce ostatní spolužáci začínaly smát, čekaly, co tedy hodláme vymyslet, když tam tak tupě stojíme a přemýšlíme kam¨si tedy sednout. Sedělo jsem na úplně jiné straně třídy, než obvykle a pečlivě sledovalo a již od začátku závidělo všem, jež seděli na té správné straně, kam on neustále hleděl. K mému překvapení na tu stranu příliš nehleděl, jen občas a byl stále otočen tak nějak ke všem, tudíž jsem mohlo perfektně sledovat jeho obličej a celkově jeho.Vím, že je to přehnané a posedlé, ale vždy, když jej vidím, tak mám pocit, že i ta osoba se hledá a neustále překračuje určité hranice, aby toho dosáhla. Taktéž mám pocit, že naše pohledy se dost často spojují, i když sedím jinde, než obyčejně a on tudíž, jak vím sledoval vždy tu část ve předu, tak momentálně nesledoval především jen ji. Ne tolik. Ale bohužel jsou to jen pouhé subjektivní dojmy, nic více. Když o tom, tak přemýšlím, bylo by dost vtipné, kdyby si to ta osoba přečetla, přeci jen, gmail používám stejný a nevím, jak je to s viditelností blogů k němu.

Myslím, že bych to dálo již nemělo rozvádět, zkrátka jsem si užilo svých 90 minut a nic víc. Je nesmyslné snít o někom, koho neznáte, chtělo bych si ujasnit proč.. Mám o té osobě jen zkreslené iluze a především ta osoba není tak úplně kompletní, to je možná to, co mě na ni tak přitahuje?

Má pro mě neskutečně přitažlivý hlas, uznávám, že fyzicky mě už tolik nepřitahuje, když tedy dodendám všechno to, co mě na té osobě fascinuje. A nechám jen pouhou fyzickou schránku. Pokud to ovšem nechám, tak je to perfektní. Neznám jej, ale ... Líbí se mi to, jak je například při svých přednáškách chaotický, pokud tedy něco nečte z nějakých poznámek. Dále také určitá cílevědomost, respekt, který je schopný dát druhým a určitá tolerance. Nejvíce na té osobě fakt oceńuji vlastnost, kterou přesně nevím, jak nazvat, ale vím jak nazvat její opačný význam. A tím je úzkoprsost. Toto oceňuji opravdu nejvíce, neznám příliš lidí, jež jsou schopni objektivně hodnotit i své vlastní názory. A nesmím zapomenout na ironii, ale takovou tu nevinnou.

Toto vše jsou dost neurčité rysy a přes to s mou myslí dost zametají, člověk si říká, že je to asi tím, že neznám ty stínné stránky, ale jsou věci, které se mi nelíbí. A to už třeba jen to, že má potřebu přehnaně upozorňovat na věci, které si na lidech dle pohledu na ně přečte. A to samozřemě pravda být nemusí, je to spíše sarkastické a to už mi moc nesedí. Také se často vyjadřuje dost neurčitě, i když by to dle mě šlo vyjádřit velmi snadno a určitě. Což jsou dvě jasné věci, které mi nevyhovují a to neříkám, že bych nebylo schopné najít toho více. Myslím, že snít mohu, ale to je vše, co mohu. Sledovat a pomalu se smiřovat s tím, že tu osobu nikdy nepoznám. I když mě to k tomu dost svádí. To je to jediné, co bych si přálo. Je to až děsivé, ale přálo bych si tu osobu poznat, analyzovat a utvořit si dost jasný profil. Takhle jsem schopné fungovat, asi proto mě zajímá..

Když toto celé pominu, tak byl dnes perfektní den, z anglického jazyka jsme s T rychle a dost nenápadně utekly a na právo jsme se bohužel již po několikáté nedostavily. Což jsem zvědavé, jak to bude s docházkou. Ale pjčilo jsem si hlavní knihu, ze které se bude zkouška konat, tak snad to nebude tak zlé alespoň se znalostmi. Šly jsme se trochu povzbudit čím si zeleným, bohužel v té zimě a tím, že zkrátka nemáme praxi to nešlo ubalit, takže nás napadlo to nejhloupější, použily jsme filter z cigarety, což se pak následně ukázalo jako zcela zbytečné a nevhodné, ale zkusit se má asi vše. Následně jsme jely k Lenovovo zdi a temperama jsme tam kreslily nápisy. procházka a celkové odpoledne bylo vážně super. I když byla hrozná zima. Myslím, že tohle bych mohlo zažívat častěji.

Kéž bych tě mohlo smazat ze své mysli

Bohužel.

I když se neustále snažím být nohama na zemi a nemyslet na něco tak nesmyslného, jako je to, co mě teď užírá a odmítá to odejít. Pokouším se to zahnat, ale jediné, co mi přichází na mysl je bolest, tedy je potlačená. Někde hluboko se skrývá a já ji jen okrajově cítím. Není nijak velká, vlastně to není deprese, nic takového. Jen smutek, lítost, ta především. Štve mě, že to nejsem já, necítím se být samo sebou.. Je to hrozný pocit, který nevím přesně, jak bych pojmenovalo. Trápím se, protože tohle nejsem já. Jak jednoduché.. Teď jsem to pojmenovalo.

Potřebuji se cítit být tím mým já. Ale netuším jak.

Mám spoustu věcí, které se ostatním zdají být opravdu stupidní, protože to řeší většinou zásadně jen puberťáci, nebo se to zkrátka neřeší tak extrémně. Ale pro mě to je velmi rozhodující.. Nevím proč, jen to ptořebuji vyřešit. Tohle nejsem já.. Nejsem.. A to, že se mi postupně vymývá barva z vlasů mě děsí, protože ta platina pod tím... To ke mě nepatří, i když jsem s tím bylo před pár dny spokojeno... Neřešilo to a podobně, nyní mě to děsí.. Musí se to změnit. Musí..

Ale v mé mysli je něco jiného.. Je tam jedna osoba a já ji dnes uvidím.. Ráno a bude to trvat jen 90 minut.. Jak útrpné a pak mohu čekat další týden na dalších 90 minut.. A stále dokola.. Ano.. Je to pro mě dost drtivé a na tu osobu nechci myslet. Nevím proč na ni neustále myslím? Proč? Vždyť tu osobu ani neznám, jen velmi okrajově a přes to.. přes to celé.. Stále o tom sním.. Bez naděje, jen s tím, že budu doufat, že si mě letmo všimne a možná mi věnuje úsměv? Stačila by mi i malá pozornost... Ano, dosáhlo se mi jí a to několikrát, ale... To není to, co já potřebuji.. Přeci jen bylo to příliš obyčejně, i když je fakt, že minulý týden to bylo nejlepší. Protože se naše pohledy neustále spojovaly a dokonce na mě i dvakrát sám od sebe promluvil a jednou dokonce jen, aby mi něco sdělil a to bez jakýkoliv účebních prvků.. Je to komické takto smýšlet. Ale vždy se na tu osobu těším, ale zároveň mě přepadává úzkost, deprese.. Nemohu jít ani téměř spát, protože na tu osobu neustále myslím a je mi hrozně líto, že ji nikdy nebudu mít možnost poznat, ale něco ve mně chc eza to bojovat. Ale já za to bojova tnemohu, protože napřed musím seberealizovat samo sebe. Bez toho to nelze... Těším se na ráno, těším se na tento den.. I když bych se nejradjěi schoulilo do klubíčka a brečelo jako malé dítě, které postrádá svou maminku, nebo tatínka.

Ovšem jediné, co udělám, je to, že si uklidím postel a odlíčím se.. Lehnu si a budu chvíli číst jednu knihu. Pak spát. .. Nikdy bych netušilo, že se musím dostat zrovna do situace, kdy toužím po někom, kdo je pro mě nadřízený a především... Mno, myslím, že tohle radjěi zmiňova tnebudu, je to příliš jasných detailů a myslím, že není dobré to zmiňovat.

Utvareni rysu osobnosti

K tabletu nemam ceskou klavesnici, ale myslim, ze to neni nejak velky handicap. Vzhledem k tomu, ze jsem si jednoho krasneho dne polilo svuj netbook horkym cajem a prestala zde fungovat klavesnice, jez nejsem stale schopne si zaridit tak, aby se to opravilo, musim pouzivat tablet. Coz mi nakonec prijde mnohem prijemnejsi, je lehci a prijde mi, ze se na tomto zarizeni i lepe orientuje, co se tyce skoly. Takze nejsem nejak nuceno se poohlednout po nove klavesnici do netbooku.

Ale pokrocim k hlavnim tematum tohoto clanku, jako prvni bych chtelo zminit "zkousky rysu osobnosti". Coz znamena, ze prozivam urcite veci  ty veci me formuji a ja se tak dovidam o tom, kym to jsem. Dale bych chtelo zminit hlavniho "patrona" vseho, co delam, tedy ne tak doslovne, proto je to v uvozovkach. Chci vam predstavit Viktora.

Viktor patri mimo tento svet, on do nej jen letmo zasahuje, ale jinak sem nepatri, neni clovekem, je jakymsi stvorenim, o kterem prilis nevim, jen to, ze hraje sve hry s vybranymi lidmi. Viktor mi pomaha se najit, poklada za dulezitou soucast mi ukladat urcite vzdy petidenni zkousky toho, aby jsem bylo podnecovano k tomu se urcitym zposobem chovat. Tim se ma osobnost rozvine na to, jake rysy ke me skutecne pasuji a dale je mohu rozvijet ke svemu prospechu. Prave jsem dokoncilo prvni zkousku a to "sebekotrola", myslim, ze to bylo prilis krute, protoze mam omezenost pohybu a Viktor mi skutecne uderil spousty ran. Rozhodil se mi metabolismus, oklouzlo jsem a dopadlo kolenem primo na kamen, coz i nadale dost ztrpcuje mou chuzi. Budu muset lecit svuj zrak, mam totiz tupozrakost. Dal me do situace toho, abych rychle prekonalo bolest a to fyzickou a opravdu neprijemnou. Nyni se mi zda, ze me nemuze nic rozhodit, protoze se stalo predtim tolik veci, otravnych, bolestnych, ze jsem se dostalo do klidu. Ano, stve me to, i jen, ze se mi rozbila lednice  tudiz ji doma nemam. Ale citim se vyrovnane, klidne. Vcerejsi den mi Viktor pripravil nejotravnejsi zaver.. Nemohlo jsem temer chodit, me koleno bolelo pri kazdem pohybu a venku byla opravdu velka zima. Vylilo se mi pri ceste do skoly v tasce piti, cele. Takze jsem melo polity kabat, kalhoty, botu, ponozky.. Opravdu otravne.

Koleno se ovsem rychle zlepsuje a ja jsem dostalo dalsi zkousku, jez zacina dnesnim dnem. Viktor ji pojmenoval "smysl pro detail". Nevim, co si pod tim presneji predstavit, ale mam takovy pocit, ze to opet bude krute. Jak on sam rika, v krizovych situacich se rysy osobnosti nejlepe poznaji a i fixuji. Nevim, co presne me ceka, ale jedno vim jiste. Donutil me utratil spoustu penez a ja nemam temer zadne, takze se musim uskromnit, coz je take smyslem zkousky. Taktez i dokazat mou kreativitu, komunikativnost, pohotovost, zodpovednost a podobne.  Jsem zvedave, jak se mi to cele podari, dnes pisi test, prilis jsem se na to nepodivalo, jen si precetlo zakladni informace a snad tedy to pujde.

Ovsem na konec uhnu dal od tematu, dnes me neustale rozptyluji myslenky... Na jednu osobu, na kterou vlastne bych melo mit zakazano myslet.. Nezminim, kdo presne to je, ale vim, ze to musim omezit.. Nebo spise rovnou tyto myslenky vymytit... Tu osobu uvidim zitra ..

Jsem Moss, ale nejsem to ještě úplně já

Mé pocity jsou zvláštní, abych pravdu řekl/a, je to dost složité, nejraději bych psal/a v mužském rodě, přijde mi, že je to mnohem lepší vyjadřování a nejspíše s tím také začnu, proč bych to měl/a nějak protahovat? Nebo by mi vlastně mnohem více vyhovoval fakt, že se mohu bez problémů před ostatními vyjadřovat, jak v mužském rodě, tak i v ženském. Tento problém je pro mě asi osudným.

Momentálně nevyřešitelným, protože zkrátka necítím to, co bych měl/a cítit na to, abych tento problém dokázal/a vyřešit. Nelíbí se mi rozdělení dle vzhledu a pohlaví, nemám rád/a, když někdo poukazuje na to, že se musíme nějak vyjadřovat, není jedno, jestli se budu vyjadřovat jako žena, či muž? Dle mých názorů to je jedno, jen to takto není uplatňované ve společnosti, ve které žiji. Právě proto je pro mě třeb ai anglický jazyk mnohem přijemnější, nikdo tam neřeší nějaké vyjadřování muže, či ženy.

Ustoupím od tohoto problému a budu se vyjadřovat jako ono. Tento blog je zde právě kvůli tomu, aby mi postupně a to jakýmkoliv způsobem pomohl vyřešit tento problém. Ovšem jde o to vyřešit určitý problém velmi komplexně, ne jen řešení jednotlivého malého problému považovat za perfektní výsledek. Či za něco vyřešeného. Jde jen o cestu, jak kompletně vyřešit problém mého sebeurčení.

Je pro mě složité si uvědomit, kým to vlastně jsem.

Z větší části mám pocit, že to má mysl potlačuje a nalhává mi spoustu věcí, které nejsou pravdou. Cítím, že jsem bylo někým, kým jsem chtělo být, ale nebylo to úplně tak perfektní, abych to dokázalo udržet, možná mi to celé bylo vlastní, ale po určité události, kdy jsem se dostalo na "reset", tak už to dál nemohu být já. To, co zde zbylo, to, co bych si tak moc rádo uvědomilo, zmizelo. Všechno je to pryč a já na sebe jen hledím do zrcadla a mám pocit, že toto nemohu být já, jediné, čeho dosahuji je to, že mě to děsí. V mé hlavě se oběvuje spousty myšlenek na to, kým to tedy vlastně jsem?

Přemýšlelo jsem. Ale ne nijak hluboce, zkrátka jsem se jen občas zamyslelo nad tím, proč se už necítím být v tomto těle spokojeno. Něco mi zde nesedí. Ale zatím jsem přesně nepřišlo na to, co. Možná mi nesedí celý můj život, protože se s ničím z toho nedokáži ztotožnit. Je to pryč, jde to kolem mě a já si to téměř nepamatuji. Pokud se pokouším si vzpomenout na to, jak jsem žilo před pár měsíci, či zajdu v čase ještě mnohem hlouběji, tak si vzpomenu. Vím, co jsem si myslelo, jak jsem se vnímalo, ale vnímám to spíše tak, že takto se vnímal člověk, který měl stejnou tělesnou schránku, co já. Jenže já to nebylo. Což je nejspíše problém. Zdá se mi neřešitelný, ale cítím se tak silné, že se pokusím to celé vyřešit a to zcela samo.

Vše, čím jsem byl, byla, je pryč. I když mi zůstalo spoustu rysů z té doby. Nyní vím, že to celé musím odstranit, deprimuje mě to, vyčerpává. Všechny ty znaky toho, kým jsem byl, byla, stahuje mě to do nesmyslné propasti, ze které mě už nebaví neustále vylézat jen o pár centimetrů a pak znovu spadnout. Nekonečný kruh mého jednání, mého života, který mi není nijak příjemný.

Začalo to .. Velmi pomalu to celé začalo a já se měním. Musím změnit vzhled, protože i když takto vypadám po tolik let, tak se v tom necítím. Nejsem to já. I když jsem měl tak dlouhé piersingy pod rty, které jsem tak moc milovalo a dokonce i teď je mám moc rádo, tak prostě musely jít pryč. Nejsem to já s nimi.. I když jsou moc pěkné a myslelo jsem, že mi bude líto, když je vyndám, ale opak je pravdou, já se bez nich cítím být více já.

Další věc bylo přestat jíst maso, což je pro mě dost zásadní, i když mi to přijde nesmyslné. Protože osoba, která zde byla předtím, měla velmi odlišné názory a i mě ty názory částečně přetrvávají. Je zybtečné se takto omezovat, protože osoba,m jež zde byla předtím zkrátka věděla, že jí je vš kolem toho ukradené, ale já se s tím nedokážu už ztotožnit a náhle jsem přestal jíst maso, nechybí mi to a mám spíše pocit, jako bych ho nejedl již několik let, vlastně snad nikdy.  Nelituji toho, že nejím maso, mohu se k tomu kdkyoliv vrátit, mohu. Ale nemám tu potřebu.

Velmi zásadní věc pro mě jsou mé vlasy, mám několik let, přesněji 7 let svou vysněnou platinovou blond, ke které jsem se celkem těžko dopracovávalo, protože jsem si nechtělo zníčit razantně vlasy. Po té barvě jsem vždy toužil, toužila, a vždy mě rozesmutněla představa toho, že bych o tu barvu měl, měla přijít. Už tu barvu nemám. Protože to s tou platinovou, to já nebylo. Bez lítosti se má barva vlasů, která pro mě byla skutečně z jednou nejzásadnějších věcí, změnila na měděnou. I když jsem se toho z počátku obávalo, protože jsem si tímto krokem nebylo vůbec jisté, tak jsem mělo nutkanou představu o tom, že to musím udělat, protože jinak to nebudu já. Následně poté mě polil pocit štěstí, protože náhle jsem to já. Ta barva to vše, to jsem koněčně já, ale ne úplný já...

Nevím, co dál se změní, protože já nemám utkvělou představu toho, kdo jsem a jak vypadám. Nemám představu o tom, jak bych to chtělo změnit, ale vím, že se necítím být já.